... Jezero Manasarovár (4560m) je jezero posvátné, stejně tak jako hora Kailash (7614m). Obě místa se obcházejí v rámci vykonání tzv. kóry. Kolem jezera meditovalo v jeskynních několik buddhistických představitelů. Vedlejší jezero, Rakshas Tal, je také posvátné. V jezeře se koupala královna Maya, matka Buddhy, těsně před jeho narozením. Vedle jezera se tyčí sedmitisícová hora, Gurla Mandata (7728), opět sídlo několika bohů.

   Hora Kailash je posvátná nejen pro tibetské buddhisty, ale i pro přívržence původního tibetského náboženství - bönisty, dále pak i pro indický buddhisty, džinisty a hinduistický šivanisty. Tibetsky se nazývá Gang Rinpoče, nebo-li Ledový klenot. Kolem řeky pramení čtyři významné asijské řeky a každá z nich teče na jinou světovou stranu: Brahmaputra na východ, Karnáli (vlévá se do Gangy) na jih, Satlanž (Sutlej) na západ a Indus na sever. U Kailashe se nachází stěžen Sawa Dawa, což je místo oslavy stejnojmenného svátku. Sawa Dawa oslavuje den, kdy se narodil Buddha, dosáhl probuzení a také zemřel. Kóra kolem Kailashe umožňuje dosáhnout očištění prostřednictvím prodělání své vlastní smrti. Smrt se symbolicky prodělává zanecháním věci spjaté s člověkem (např. kus oblečení) na místě před stoupáním do nejvyššího bodu celé kóry, sedla Drölma (5630m). Během stoupání do sedla se poutník nachází v bardó, stavu mezi životem a smrtí a sestoupením ze sedla prodělá proces znovuzrození. Kóru kolem Kailashe by poutník měl jít minimálně 13krát za život. Pokud ji ujde 108krát, má Nirvánu zaručenou.
   Podle legendy bojoval Milarepa (představitel buddhismu) a Naro Bönčhung (představitel bönismu) o vrchol hory. Naro Bönčhung stoupal na vrchol s pomocí svého kouzelného bubnu, zatímco Milarepa v klidu ležel v posteli. Když byl Naro Bönčhung skoro na vrcholu, Milarepa vstal a sluneční paprsek ho vyzdvihl na samotný vrchol. Boj o vrchol tak vyhrál. Naro Bönčhung byl šokován a vzteky mrštil svým kouzelným bubnem o skálu, čímž vytvořil typickou rýhu Kailashe na jižní straně. Hindové nazývají tuto rýhu cestou do nebe. Přívrženci Milarepy mohli díky vítězství horu uctívat jako posvátnou. Milarepa byl ale tak laskavý, že dovolil i bönistům horu uctívat, kóru ovšem musí vykonávat v opačném směru než buddhisti (proti směru hodinových ručiček).
   Na vrchol Kailashe se pokoušelo vystoupit i několik nebuddhistických hrdinů (takoví se většinou nazývají horolezci). Dokonce i sám Rainhold Messner získal v 80tých letech povolení na výstup. Při cestě s expedicí ke Kailashi však došel k poznání, že hora je posvátná a tudíž, v rámci nepokoušení božstva, z výstupu na horu upustil. V roce 2001 povolení získala Španělská expedice, zda se jí vrchol podařilo zdolat, však nevím ...

   Obě posvátná místa jsme obešli po směru hodinových ručiček dokola - tzn. vykonali jsme poutní cestu, kóru. Jezero i hora Kailash jsou lemované množstvím klášterů a jiných buddhisticky významných míst. Kóra kolem jezera vede přes Chiu Monastery, Langbona M., město Hor Qu, Seralung M., Trugo M. a Gossul M. zpět k Chiu Monastery. My si ještě udělali odbočku více na jih od jezera, směrem do hor a došli pouze k čelu neznámého ledovce. Kóra kolem Manasarováru má celkem 110km.

   Kolem Kailashe se nachází klášter Gyangdrak. Ten není na vlastní kóře kolem hory. Udělali jsme si k nim výlet v rámci čekání na sraz s Maťou a Tomem. Na kóru kolem Kailashe se tradičně vychází z Darchenu, cesta vede přes Tarboche, kde je významné místo oslav svátku Sawa Dawa. Dále pokračuje k Chuku M., údolím k Dira-puk M. a stoupá přes sedlo Drölma (5630m). Před sedlem je místo odkládání věcí s člověkem spojených, tzv. místo prodělání vlastní smrti. Stoupání do sedla pak symbolizuje proces znovuzrození a očištění. Klesáním do sedla sestoupíme do údolí, a tím dojdeme k Zutul-puk Monastery a následně podél menší soutěsky zpět do Darchenu. Kóra kolem Kailashe má 52km.

13. 7. - 28. 7. 2006

Ráno šerpové uklízejí své stanové městečko včetně záchoda. My vylejzáme pomalu. Jdeme se podívat na Chiu Monatery, což je mini-klášter na kopci. Vyjít do toho kopce nám děla docela potíže. Kdoví, jestli je to zeslábnutím z málo jídla nebo nadmořskou výškou (4500).

Prolejzáme klášter je docela malinký. Potkáváme mnicha – srandovního, v takové kutně, na hlavě klobouk a obrovský tmavý brýle. Ukazuje nám sklepní svatyni. Vedle na kopečku jsou stupy a modlitební válce. Jeden indián mi nabízí ke koupi bůžky vyrobené z hlíny. Na druhou stranu je vidět druhé posvátné jezero Rakshas Tal. Vracíme se ke stanu, chci udělat čaj, co jsem tu zakoupila, ale místo čaje jsou v pytlíku semínka slunečnice. Balíme a vyrážíme na tzv. kóru – poutní cestu kolem posvátného jezera.

Hned jak vyrazíme, vrhne se na nás smečka psů. Útočí docela nepříjemně. A kolem nejsou žádné kameny. Pomůže nám Tibeťanka, co přispěchá na pomoc a psy odežene šutry.
Podél kóry jsou různé atrakce. Jedna z atrakcí jsou obrovští mužíci, co tady někdo postavil. Některé jsou spadlé, tak je opravujeme. Pak přijdeme ke skalám, kde jsou malé jeskyňky a kolem spousta praporků. Po skále leze koza a meká. Do některých jeskyněk vedou schody. Vydávám se po jedněch prozkoumat terén. Dojdu až na místo, které je zatarasené deskou. Povídám to Honzovi a najednou se deska otevře a tam stojí dědula s modlitebním válečkem a něco mumlá. Pozve nás dál, koukám, že v některých jeskyňkách opravdu někdo bydlí. Ptá se, jestli jsme z Ameriky, říkám, že z ČR. To nějak nechápe. Tak povídám, že z Evropy. Snad pochopil.

Dále po cestě míjíme ruiny kláštera. Četné destičky s nápisy, kozí rohy, praporky. Žije tu spoustu havěti, jezero je posvátné hlavně pro hmyz. Takový červený broučci, naštěstí nekoušou, ale obalují trávu a keře v hrozných vrstvách. Když jdeme skrz, tak se zvednou ve velkých mračnech. Pak tady žijí sarančata, dobrých 10cm. Ta moc lítat neumí, ale když se o to pokouší, tak u toho hrozně mlaskají.

Dojdeme k Songbona Monastery. Oranžový mnich v brýlích nám otevírá svatyni. Vypadá poměrně útulně, uvnitř hoří svíčky, obrázky bohů, četné koberce. Pak zkouší zvednout naše baťohy, ale ani ho neuzvedne. Za vesnicí stavíme stan.

Jdeme dále po takové pláni. Když svítí slunce, je pekelné vedro. Když se schová mezi mraky, je zase pěkná zima. Ke všemu se tady meandruje řeka, kterou musíme přebrodit. Naštěstí voda sahá jenom ke kolenům. Přicházíme do města Hor Qu, bloudíme uličkami mezi odpadky, než přijdeme do centra. Tady obědváme, poprvé rajčata s vajíčky, což je asi nejlepší příloha ze všech čínských příloh. Tibeťani se na nás chodí koukat ke dveřím restaurace.

Potkáváme dost syslů, už z dálky jsou vidět jejich hlavičky, jak je jimi louka posetá. Vyfotit se ovšem nedají, mrchy. Přicházíme k mostu, v tůňce pod ním jsou mrtvé ryby, vedle plavou živé. Chceme si tu postavit stan, ale z neznámého důvodu nás jeden Číňan vyhodí. Jdeme tedy blíže k jezeru. Je hezký večer, nádherný západ slunce.

Ráno se nemohu moc hýbat, bolí mě celé tělo. A vůbec celý den je nějak slabo. U vzdáleného kempu je vidět průvod lidí, jak se jde koupat. Jdeme k Seralung monastery, a pak pokračujeme dále podél jezera a k večeru nacházíme vcelku pěkné místečko na stan. Ráno nás budí sluníčko. "Hurá, hurá!" Gurla Mandata ale za celý pobyt nebyla beze mraku a vzdálenější Kailash taky ne. Snídáme vločky, leze tady plno černých much (zalezou úplně všude, třebas i mezi popruhy na batohu) a ke všemu ešus od připálené rýže nejde umýt. Přicházíme k Trugo Monastery, ten má hezky malovanou pavlač, modlitební válečky jsou po třech stranách kláštera a společně se skupinkou turistů, ke kterým jsem se přidala, je roztáčíme.

Maťa s Tomem na SMSku neodpovídají, kdoví jestli ji vůbec dostali. Šance, že se sejdeme dříve, je tedy mizivá. Signál tady máme jenom výjimečně. Protože tedy máme čas, navrhuje Honza jít se podívat do hor směrem ke Gurle Mandatě. Vůbec to chození naslepo, prozkoumávání terénu, kam lidská noha vkročí jen ojediněle, je Honzova oblíbená činnost. Potvrdilo se to následně i v džungli v Yunnanu a v tajze na Bajkale. Jdeme tedy někam směrem do hor, mezi těmi mraky není moc vidět, kam jdeme. Nocujeme kousek od hor. Honza omylem při vaření spálil nějaký řebříček, tak to ve stanu voní jako po kadidle.

Následující den se drápeme do kopce, mezi šutry cestou necestou. Jak stoupáme, rozprostírá se před námi hezký pohled na Manasarovár a sousední jezero. Odpočíváme u ledovcové řeky, ale cesta dále nevypadá dobře. Řeka teče skalní soutěskou, k ní se sejít nedá a nad soutěskou jsou svahy pokryté sutí a volným kamením. Začínám protestovat, že tudy dál nejdu. Nakonec vyhraju, alespoň kompromis, že to půjdeme zítra na lehko.

Druhý den nedlouho po tom, co jsme vyrazili, začalo pěkně pršet. A nechce to přestat. Jsme promoklí naskrz. Honza má sice goretexovou bundu, ale ta z dob Messnera už svoji funkci taky neplní. Čekáme pod mým atombordelem, jestli to trochu přestane. Bohužel. Pokračujeme v dešti k čelu ledovce. Já v atombordelu. Protože je tato pláštěnka dost dlouhá, každou chvíli si na ni šlápnu. Čelo ledovce je asi 4m vysoké. Více není vidět, je mlha. Ke všemu ten déšť. Cestou zpět trochu pršet přestalo, ale než jsme došli ke stanům, tak se zase spustil liják, takže jsme byli opět durch.

Ráno sedí nad jezerem černý velký mrak a přibližuje se směrem k hladině. Scházíme dolů k vodě, občas vysvitne slunko a udělá se teplo. Mrak se posouvá k nám, tak pospícháme k jezeru, s tím že u hor se mrak určitě vyřádí spíše než u jezera. Utekli jsme tomu, v místě našeho noclehu teďka asi sněží. Procházíme bažinky k vodě. Nevím, kam stoupnout, aby to nebylo ve vodě. "Žbluňk, zase voda!" Před námi se pase bílý kůň. Když k němu dojdem, tak uteče.

U jezera obědváme, přijde babča a vnucuje nám růžence. Opodál mají nějací Tibeťani picknick. Že by poutníci? Když jsme tady viděli nějaké poutníky, tak většinou objížděli jezero v autech. A opravdu skupinka jde pěšky a za chvíli nás dojde. Berou nám naše hůlky a zkouší si je. Tibeťan se slunečníkem mi vytahuje foťák a fotí s ním své souputníky. A povídají něco tibetsky. Necháme je poodejít. U dalšího kláštera se s nimi opět potkáme. Házejí rance u cesty a drápou se po skále ke klášteru. My kousek za nimi (taky bez batohů). Klášter je opět hezký, obdivuji místní mini-zahrádku na zeleninu. Po cestě dále hledáme místo na stan. Otravují nás mouchy. Jsou to ty samé, co všude zalezou, ale tentokrát nám lítají v mračnech kolem hlavy hlavně do očí a do pusy. Stavíme stan na travnaté plošince. Tibeťani opodál opět svačí. Přijdou se na nás podívat. Koukají do stanu a prohlížejí si Honzu, jak spravuje vařič. Pak jdou dál a k tomu si zpívají tibetské písně.

Je tady špatný přístup k vodě, musí se probrodit taková bažinka. Honza tam zapadne a málem se nedostane ven. Bereme tedy vodu jen z těch přilehlejších tůněk. Voda je teplá a zelená. Při vaření se to zelené vysráží na hladině a vypadá to nevalně.
Mažu si puchýře na rukou krémem na popáleniny. A docela to svědí.

Na další den ráno nás opět otravuje množství místní havěti. Pavouky se to na zemi jen hemží, okamžitě lezou po nohou, po baťohu a zalézají i do těch neužších skulinek, mezi švy a popruhy baťohu. Ve stanu je máme snad i mezi tyčkami.

Přicházíme k městečku (dle mapy), které je zblízka tvořeno jedním domem a jedním stanem. Ptáme se Tibeťanů, jestli můžeme něco u nich jíst. Prej, že jo a zvou nás do stanu. Ve stanu sice ženské něco kuchtí, ale my jen tak sedíme a nic jiného se neděje. Po nějaké chvíli se ptám znovu na jídlo. Tibeťan mi ukazuje nějaké čínské polívky a pár PET-lahví s čímsi, co tady má jakoby na prodej. To my ale k jídlu nechceme. Tak se zvedáme a jdeme pryč. Venku děvčátko strašně řve a Tibeťani se smějí. Klučina na ní lije kýbl vody. Prej se jí dostala paprika do očí. Kéž by nám Ti Tibeťani dali aspoň něco napít. Od rána jsme pěkně vyprahlý a k pití je tu jen ta zelená voda, což se mi moc pít nechce. K Chiu Monastery - výchozímu bodu, by to mělo být asi dvě hodiny, tak tam snad voda už bude.

Míjíme červené skály opět s jeskyňkami a stříbrnými kamínky. Stavíme stan kousek od Chiu, na severní části jezera. Jídlo seženeme v jednom místním podniku. Gurla Mandata se schovává v mracích celý náš pobyt u jezera. Teďka to vypadá, že by přeci jen mohla vykouknout více, ale bohužel. Jakmile jedny mraky odejdou, čekají za nimi v řadě další.

Další den se jen tak poflakujeme u jezera a odpočíváme. Myjeme se, sušíme, píšeme deníky a spíme. Ráno pak vyrážíme pěšky směr Barka v naději, že když půjdeme po cestě, projede nějaké auto, které by nás eventuelně vzalo. Po nějaké době skutečně auto staví a frčíme v mini-náklaďáku do Barky. Naposledy se otáčím k jezeru, vypadá z té dálky a výšky nějak hezčí. Gurla Mandata se jak jinak než schovává do mraků.

V Barce opět pokusy stopnout auto do Darchenu. Je to celkem utrpení, moc aut neprojíždí, a když už, tak nás nechtějí vzít. Kolem se nás se potuluje pes, co jsme před tím museli odehnat kameny. Potom projede džíp v protisměru, v Barce se otočí a jede zpět. Zastaví nám. Číňanky z Hong Kongu se nejdřív tváří, že místo nemají, ale pak uklidí v autě (papírové krabice letí z okénka prostě ven do příkopu), smáčknou se a jedeme s nimi do Darchenu. Cestou ještě odbočují někam divně, pak se ukáže, že jedou podle GPS, a proto tak pořád bloudí. My cestu známe, tak je navedeme dobře. V Darchenu chtějí zaplatit jakýsi vstupní poplatek, což po nás při prvním průjezdu nechtěli. Říkáme, že už jsme to platili a z auta nevystupujeme. Nakonec se nic nestane a do Darchenu vjedeme prostě bez placení.

Jdeme na jídlo k Číňanovi, co má menu jakž takž v angličtině, takže se s ním dá domluvit. Je milý a jídlo dobré, tak k němu ještě párkrát zajdeme v pozdějších dnech. Obhlídka města je zajímavá. Darchen je město odpadků. Do slova a do písmene. Někdo říká, že to je pár domečků postavených na skládce, což je taky pravda. Leží tu všechno a všude. Dokonce i zbytky zvířat, kožešiny, nějaká ta noha nebo chrup. A mezitím spí toulaví psi, takže si kolikrát nejsem jistá, jestli to zvíře je živé nebo už ne. Záchody tu taky nevedou. Jsou prostě všude. Chlapi močí klidně na ulici, ženské víceméně taky, ale vlezou si alespoň za nějaký ten roh.

Kupujeme modlitební praporky, protože Honza se domnívá, že nepřítomnost praporků na našem stanu je příčina naší smůly. Pak pokračujeme po kóře kolem Kailashe směrem do Tarboche, kde doufáme, že bude místo na stan (ve městě odpadků být nechceme). Cestu jsme chvíli hledali a pak se ploužili do kopce. Spíše kopečka, ale určitě ploužili. Baťohy jsou těžké a nadmořská výška je asi taky pořád znát. Potkáváme velké množství tibetských poutníků, jdou v opačném směru (tedy proti nám) a zdraví nás už zdálky "ta-ši-de-lé". Když odpovíme, tak nás pozdraví ještě jednou až dvakrát. Každý poutník (jde jich za sebou vždycky tak deset). Při tom ploužení s váhou na zádech není snadné ještě odpovídat na tyto pozdravy. Poutníci se většinou zajímají o naše chodecké hole. Půjčují si je a zkouší s nimi taky chodit.

Hřmění oznamuje příchod bouřky. Netrvá dlouho a rozprší se. Nejdříve trochu, pak víc a pak úplně nejvíc. K tomu dost vichr. Než se nějak vzpamatujeme, jsme mokrý úplně durch. A Tarboche nikde. Musíme tam být už každou chvíli, ale pořád nic nevidíme. A déšť nepřestává. Když konečně dojdeme do Tarboche, stavíme stan v tom lijáku a za silného větru. Tyčky se prohýbají úplně na druhou stranu. Honza ještě leze ven ukotvit stan a upevnit ty tibetské praporky. Snad udobříme bohy, abychom přežili ještě tuto noc:-). Počasí se po nějaké době vylepší.

V noci se někde urval kus skály a s rachotem se zřítil dolů. Nicméně probudí nás sluníčko. Sušíme věci. Kolem mají Tiběťani poházené spousty hadrů (zase taková hadro-skládka), včetně bot, takže ty naše věci se v tom docela ztrácejí. Přesouváme stan dál od Tarboche, za takový kopeček. Není moc vidět, takže nám tam snad nikdo nepoleze. Pokud tedy kolem neprojde jak, co má rád oranžovou barvu. Jaci jsou tady nazdobené pentličkami, stejně jako ty prdící traktůrky.

Ke snídani nic moc nemáme, Honza obětuje jednu Tatranku. Vyrážíme opět do Darchenu na nákupy potravinových zásob. U známého Číňana jíme, nakupujeme zeleninu, nudle, další fáborky a tak. Sůl tady mají v mnoha druzích, dokonce k solení lze nakoupit i obrovské krystaly soli. Cukr je ovšem problém. V tibetské slovníčku je jenom sůl a žádný cukr. Snažím se Tibeťance vysvětlit, že chci opak soli či něco podobného, ale žádné chápání. Nezbývá než ochutnat všechno, co tu mají, až narazím na cukr. Prosím ji, ať mi napíše, jak se řekne tibetsky cukr (pro příště), ale Tibeťanky se stydí (nebo neumí) něco napsat. Tak si papír s tužkou předají mezi sebou asi tři ženské, až malá holčička papír popadne, někam s ním odběhne a přinese na něm něco napsaného.

Stavíme se v místní čajovně, což bylo ode mě naivní, myslet si, že tam budou mít čaj. Jenom ta tibetská boča se tady podává.
Cesta zpět je už v pohodě, oproti včerejšku. Neprší a zvládám odpovídat "ta-ši-de-lé" všem Tibeťanům co potkáváme. Krajina kolem je široká planina, posetá bílými tečkami, což jsou Nomádské stany. V dálce je opět špička Gurly Mandaty a dokonce i pár špiček Nepálských velikánů. U stanu jsou slyšet v dálce štěkající psy. Večer pak koukám z okénka stanu, že asi 5m od našeho stanu spí černý pejsek. To je ale nemilá radost ...

Další den jdeme na výlet ke klášterům mimo kóru Kailashe. Cestička stoupá svahem nad Darchen, je tu pěkný pohled na celé město a jezera na planině za městem. V kempu pozorujeme malý stan, který vypadá trochu jako Jurek a možná by mohl patřit Matě s Tomem.

Klášter Gyandrak Monastery je víceméně nově postavený klášter. Ten starý původní stojí za ním. Nový ještě voní čerstvě natřenou barvou. Za klášterem je množství stup. Pokračujeme dále k Solung Monastery, ten ale v současnosti nejspíš klášterem už není. Cestou pozorujeme obrovské orlosupy. Od Kailashe jsme kousek, ale mraky nám nedovolí něco více spatřit. Sestupujeme k Darchenu po cestičce jdoucí podél řeky. Je to příjemná cesta.
V kempu v Darchenu stále stojí stan typu Jurek a před ním sedí dva lidi, jeden má na hlavě cosi bílého. To by opravdu mohli být Maťa s Tomem. Jdeme směrem ke stanu. A vskutku. Jsou to oni ..."Hurá!" Šťastné shledání.

Jdeme společně na jídlo k Číňanovi. Tomáš je nemocný. Má horečky a bere antibiotika. Společně s Maťou byly u Tirtapury pramenů, ještě se skupinkou Čechů, co jsme potkali v Kargiliku. Pak šli pěšky Tibetem k Manasarováru, ale zjistili, že jezero je ještě daleko, tak k němu dostopovali. U Manasarováru začalo být Tomášovi opět zle (za tento pobyt už podruhé), takže jezero ani neobešli. Tomík ležel několik dní ve 40ckách horečkách ve stanu.

Přesouváme se do Tarboche, kde se Tomík doléčí ve stanu a my mezitím ve třech obejdeme Kailash. V Tarboche chvíli nemůžeme najít náš stan, neboť se setmělo a v tom šeru není moc vidět. Nacházíme ho pěkně špinavý od bahna, nejspíš se tudy prohnal pěkný liják, zatímco jsme čekali schovaný na jídle v Darchenu.

Na další den vyrážíme tedy na kóru kolem Kailashe. V Tarboche se zastavujeme u stožáru Sawa Dawa, stěžen s modlitebními praporky, významný hlavně během stejnojmenného festivalu. Pokračujeme k Chuku Monastery, na skále postavený malinký klášter. Říkám si, jestli na něj nepadají ty kameny, co jsou tady každou noc slyšet. Uvnitř kláštera krásně voní svíce a kolem se prochází davy poutníků, kteří šeptají věhlasnou mantru: "óm mani padme húm".

V cestě pokračujeme podél řeky Lha-chu. V okolí jsou obrovské skály, ze kterých se řídí četné vodopády. Voda tu taky vymlela celkem zajímavé tvary. Pak se údolí stáčí prudce doprava. Do řeky se tu vlévá několik toků, které nebude asi lehké přebrodit - valí se jimi dost vody. První z nich nějakým zázrakem zvládneme, pomáhají nám hlavně hůlky. V tomto případě jsme dokonce výše uviděli i most, po kterém šli nějací tibetští poutníci. Jdeme tedy za nimi, v naději, že budou vědět kudy projít druhý přítok. Jenomže poutníci to také nevědí. Hledají místo jako my. Nakonec dle rad jiných místních Tibeťanů, přecházejí řeku v jednom místě bez bot. Chlápek si vezme ženskou na záda a snaží se jí přenést. Jenomže v místě nejprudšího proudu zavrávorá a vykoupou se oba.

Od nás jde první Honza, potom já. V tom místě, kde Tibeťan spadl, je opravdu silný proud a mám co dělat, abych nespadla taky. Vlastně batoh na zádech mi pomohl, že jsem celkově měla větší váhu, a tudíž mohla dát vodě větší odpor. Maťa se bojí jít s baťohem, jde tedy bez něj a v té řece taky dost bojuje. Naštěstí to zvládáme přejít bez nechtěného koupání všichni. Druhý den ráno protýká řekou poloviční množství vody. Za řekou stanujeme a k večeři vaříme místní nudle se zeleninou koupenou v Darchenu. Je tam něco hrozně ostrého, vůbec se to nedá jíst, jak to pálí.

Další den pokračujeme v cestě a přicházíme k Dira-puk Monastery. Je to opět malý červený klášter, vedle něco dojí Tibeťani kozy. Procházím se nádvořím a potkávám Rusáka, co tady někde prej ztratil svýho kolegu. Ukazuje mi cestu po schodech někam dolů. Sejdu tedy tam, dole podlaha lesklá tak, že jsem zpočátku myslela, že je tam voda. Přicházím do malé jeskyňky, která je udělaná jako svatyně (se svatými obrázky, bohy a svíčkami). Ze svatyňky vede chodbička, další schody dolů a další svatyně.

Od kláštera cesta pokračuje stoupáním k Drölma-la (5630m). Sedlo, před kterým je posvátné místo, kde Tibeťani prodělávají tzv. svou smrt. Jako symbol očisty zde zanechávají kusy oblečení (něco, co k nim patří), tím nastolí tu smrt a pak během stoupání do sedla probíhá znovuzrození. Očistí se tak od veškeré minulosti a mohou začít nový život.
K dalším atrakcím na kóře patří jistá prolejzačka mezi kameny, která řekne, jak moc je člověk hříšný. Když ji prolezete bez problému, tak je vše v pořádku. Pokud se někde zaseknete, tak máte hodně hříchů k očištění a pokud ji neprolezete vůbec, tak vás ani pouť kolem Kailashe nedokáže očistit.
Dále je tu tzv. "miracle mirror" - podle toho, jaké barvy se vám zdá jistá skála, tak lze opět vyvodit množství hříchů. Tyto dvě atrakce jsme bohužel nenašli.

Při stoupání do sedla potkáváme Švýcara, co dělá v Tibetu průvodce. Radí nám napsat na modlitební praporky jména lidí blízkých nebo nemocných, že prej, jak se ty praporky ovívají ve větru, tak jim to všem přinese zdraví. Řídíme se tedy radami Švýcara a mimo jiné píšeme i Tomáše, ať se uzdraví.

Při sestupu potkáváme Tibeťany - bömisty, co chodí kóru v opačném směru. Zdá se mi v tomto směru cesta trochu horší. Ke všemu někteří z nich jdou stylem, krok a úklon k zemi, jak si správně bönismus žádá. Mají na rukou a na nohou prkýnka, aby si neprošoupali kůži. Mezi těmi kameny a bahnem to občas asi fakt nechápu.

V údolí míjíme potácející se skupinku Indů v péřovkách a stavíme stan kousek dál v údolí. Snažíme se vyvařit tu pálivost z cibule, ale nepomáhá to. I když vyvařenou vodu vylijeme a cibuli promyjeme, stejně je to pálivé jako čert. Ke všemu si po krájení cibule vyndavám kontaktní čočky a cibule se mi dostane do oka, což je taky peklo. Druhý den zjistím, že ta silice je nejspíš v gelu, ze kterého jsou čočky, takže když si je nandám, opět to strašně pálí. Žádné promývání, nic nepomáhá. Čočky jsem musela vyhodit.

Cestou se k nám přidává toulavý pejsek. Jde s námi, a když vaříme, čeká kousek vedle nás. Nic k jídlu mu nedáváme. Večer jdou na záchod a vidím, že pejsek je namačknutý na stan, stočený do klubíčka a oči se mu jen odrážejí od čelovky. Prší a kožich má mokrý. Ani psi tady nemají lehký život. V dešti se není kam schovat. V Tibetu je jen rovina a kameny, ale žádné stromy. Není místa, kam se schovat před deštěm. V Darchenu jsme viděli pejsky, jak se po dešti klepou zimou.

Ráno prší. Čekáme, jestli to přejde ale bohužel. Prší tady každý den a to dost vydatně, dneska už od rána. Přicházíme k Zutul-puk Monastery. Lije jako z konve, chvíli si dáváme čaj u Tibeťanů pod klášterem, ale přijde mi, jako kdyby nás tam viděli neradi.
Pejsek jde s námi, občas se objeví, občas zmizí. Když spatříme Darchen, otočí se a utíká zpět. Míjíme skály, takovou menší soutěsku. Přidává se k nám kluk čumil.

V Darchenu opět návštěva oblíbeného Číňana, Maťa si bere zbytek jídla do ešusu s sebou a pokračujeme do Tarboche. Celou cestu od rána prší, chvilkami prší méně a chvilkami prší dost vydatně. Jdu v atombordelu, což je jediný způsob, jak zůstat v suchu. Nicméně se v něm jde pěkně blbě a člověk se zapařuje.
V Tarboche už čeká Tomík, je docela zdráv. Vypráví, jak každou noc padají kameny z okolních skal a dneska tady prý asi i někoho pohřbívali.
V noci prší, padají šutry a v dálce štěkají psi.

Ráno opět prší. Diskutujeme co dál. Maťa tvrdí, že je mokrá a nemůže absolvovat cestu do Sagy s mokrými věcmi. Naštěstí kolem poledne pršet přestane, tudíž můžeme vesele sušit. Sluníčko pokud vysvitne, tak má pořádnou sílu a udělá se i dost teplo. Ale stačí malý mráček a je pěkná zima. Po chvíli se opět rozprší, tak věci honem naházíme do stanu. A pak zase rozkládáme k sušení, když déšť pomine a sluníčko vykoukne. Takhle asi třikrát za den. K večeru se opět vylepší počasí, okolní kopečky jsou pokryté sněhem. Mám chuť jít se někam podívat po okolí.

Všichni jsou líní, jenom Tomík, jelikož strávil několik dní na místě, je ochoten někam vyrazit. Jdeme ke stožáru Sawa Dawa, podle Tomíká se praporky mají obcházet zleva a nesmí se překračovat, tak to pěkně dodržujeme a jelikož je tu praporků opravdu hodně, vše velikou obklikou obcházíme.

Tomík cestou vypráví, co pozoroval od stanu předchozí den. "Přijelo auto (náklaďák) a z něho vystoupilo asi pět lidí. Dole pod skálou rozdělali oheň a něco tam pálili. Pak něco nesli nahoru, na skalní plošinu. Bylo to hrozně těžké, podle toho jak se s tím vláčeli. Tady je to místo, kde rozdělali oheň."
Je tu hodně zbytků oblečení a věcí, které jsou takové opálené, takže jestli to bylo tady nebo o pár metrů vedle těžko poznáme. Pak vystupujeme pěšinkou nahoru na skálu, kudy údajně šli včera taky ti lidé. Ve skále jsou skuliny, kde hnízdí strašně moc ptáků. Vyjdeme na plošinu. Úplně neuvěřitelné, že skála může být najednou taková rovná a plochá. Jako přistávací dráha na letadla. Na plošině plot, otevřená vrata a uvnitř i vně spoustu mužíků. Jeden vedle druhého. Neodvažujeme se ihned vstoupit za ten plot, tak jdeme podél a koukáme dovnitř. Nic zajímavého nevidíme. Pouze ty mužíky. Obejdeme tedy celý objekt a Tomáš navrhuje vystoupit trochu do svahu, že shora uvidíme více. A cestou to komentuje, že to je hrozně mystické místo.

Vylezeme do svahu a opět vidíme jen plošinu se spoustou mužíků, občas nějaký praporek nebo oblečení, ale spíše výjimečně. Kousek od nás zaštěká pes. Jiný pes štěká na stráni, když hodí stádo kamzíků. Ty mu ale utečou do skal, tak nezbude než u toho štěkání. Dalších několik psů štěká na jiné straně od nás a další se přidají, co jsou za plotem. Začínám si uvědomovat, kolik je tady psů. Pěkná smečka. Vůbec jsme je předtím neviděli. Ke všemu se mi cestou rozbila sandále, tak asi těžko někam poběžím. A hůlky, vděčnou zbraň proti psům, s sebou taky nemáme. Navrhuji jít zpět, pryč od těch psů.

Sejdeme dolů k plotu a ocitneme se opět u brány. Neodoláme a vkročíme dovnitř. Udělám jenom deset kroků, více se bojím, protože jsem za plotem viděla ty psy. Kolem mezi těmi kameny jsou občas nějaké vlasy. Tomík mě předejde o dalších deset kroků. "Tak tady je to místo", povídá Tomáš. "Tamhle leží kus hlavy!" - "Co? Jaký místo? Kde je hlava?", koukám, kde Tomáš vidí hlavu. A opravdu. Stojíme kousek od zbytku, ze kterého je poznat obličej člověka i s vlasama. Rozhlížíme se více kolem sebe a najednou vidíme věci, co jsme předtím neviděli. Kolem se povalují celé chomáče vlasů, čelisti, kosti a jiné zbytky, co se nedají identifikovat. Mezitím jsou zrezivělé nože, kuchyňské sekáčky a mačety. Přitom očním pátrání můj zrak taky spočine na psovi. Je kousek od nás (taky jsme ho pro samou hlavu neviděli). Líně zívne, protáhne se a leží dál. Nijak na nás neutočí, což je u místních psů dost neobvyklé. Kolem něho další psi. Vypadají nažraně. Ještě nám asi nedochází, co tady vlastně vidíme. "Vyfoť to", pobízí mě Tomáš. Udělám pár fotek tak nějak bezmyšlenkovitě. Scházíme dolů, k Sawa Dawa přijíždí Tibeťan na motorce. Doufám, že nás neviděl, odkud jdeme.

U stanu vyprávíme Matě a Honzovi, co jsme viděli. Ocitli jsme se na tibetském pohřebišti. Tibeťané věří, že pokud se po smrti jejich tělo rozporcuje a nechá sežrat divokou zvěří, tak se jejich duše lépe dostane do nebe. Samozřejmě místo k tomu určené (tzn. sky-burial) by se navštěvovat nemělo. "A vyfotili jste to?", okamžitá otázka Mati.

Před spaním, ačkoliv se snažím myslet na vše možné, pořád vidím před očima tu hlavu. Prošla jsem v hlavě snad všechny způsoby, jak strávit prázdniny. Paradoxně zrovna o těchto ležím ve stanu, venku prší a štěkají psi, co žerou lidské maso. Když jdu na záchod ven, tak všechny kameny kolem vypadají jako čtvrcené lidské hlavy. Dlouho nemůžu usnout.