... Shigatze je druhé největší město Tibetu. Nachází se zde pevnost "Malá Potala", která byla zbořena během Kulturní revoluce. V době naší návštěvy se dnem i nocí znovu stavěla. Dále se zde nachází Tašilhümpo Monastery, který je považován za sídlo Pančentlamy, druhého nejvyššího představitele tibetského buddhismu. V klášteře je největší socha na světě ztělesňující Čhampu - příštího Buddhu. Název kláštera v překladu znamená "Hora požehnání". Město má zachovalou moc pěknou původní část.

   Lhase dominuje obrovská stavba na pahorku Marpori - Potala, nebo-li Dalajlámův palác. Dnešní podobu získala za vlády 5. Dalajlámy (v 17. století). Za Potalou je nádrž s vodou, která vznikla při odběru hlíny na stavbu Potaly a poté se zaplnila vodou z podzemních pramenů.
   Ke městu se váže spousta legend. Jedna z nich je také spojena se stavbou pro buddhisty nejvýznamnější svatyně - Jokhangu. Nachází se v centru Lhasy a kolem něj obchází davy poutníků tzv. kóru. Klášter nikdy nepatřil žádné škole tibetského buddhismu. V klášteře se nacházejí dvě sochy Buddhy, dle legendy každá pochází od jiné princezny - budoucích manželek tehdejšího vládce. Svatyně byla postavena právě za účelem uchování těchto posvátných soch ...

   V Shigatze nás vysadil landcruiser někdy kolem půlnoci, po úmorné cestě ze Sagy. Maťu s Tomem jsme nakonec našli v očekávaném hotelu, ačkoliv to zpočátku vypadalo, že tam opět nejsou. Shigatze je moc hezké město. Navštívili jsme Tašilhümpo Monastery, obešli úžasnou kóru kolem a pokochali se procházkou uličkami starého města.

   Cesta do Lhasy proběhla hladce, nejhladčeji ze všech cest po Tibetu. Mezi Shigatze a Lhasou jezdí pravidelné autobusové spoje.
   V Lhase se nám nepodařilo dostat do Potaly a do Jokhangu jsme nešli kvůli ceně. Viděli jsme ale Norbulinku a spousty malých klášterů v Lhase, které také stály za vidění.

4. 8. - 8. 8. 2006

Ráno se budím nějak brzy, dávám si teplou sprchu v hotelu a jdu okouknout okolí. Když se vrátím, na dvoře je Maťa s Tomem a povídají s Honzou. Takže tu nakonec jsou, i když v recepci včera v hotelu tvrdili, že ne. No prostě zmatená Čína. Maťa vyráží na nákupy, zatímco my s Tomem jdeme obejít kóru kolem kláštera. Je dlouhá něco přes tři kilometry, ale celá je lemovaná modlitebními mlýnky. Roztočit všechny mlýnky je pěkná posilovačka na pravou ruku.

Procházíme uličky Shigatze, které mají pěknou atmosféru, stejně jako předchozí kóra. Tibeťané šeptají „óm mani padne húm“ a voní tu jalovec. Vystupujeme na kopec nad městem, kluci tu věší modlitební praporky. Pozorujeme také stavbu zříceniny nad Shigatze (tzv. Stará Potala), kterou teďka Číňani vehementně opravují (původní ji rozbili během kulturní revoluce).

Navštěvujeme zdejší klášter Tašilhümpo. Klášter je poměrně velký, pěkný, jsou vněm zbytky mnichů a hlavně hodně čínských turistů. Ve svatyních jsou obrovské sochy sedícího Buddhy.
Večer se ještě snažíme vyměnit peníze, ale China Bank je opět z neznámého důvodu zavřená v otvírací době.

Ráno brzy vstáváme a přemisťujeme se na autobusové nádraží, odkud by měli jezdit autobusy do Lhasy. Autobus nakonec jede později, než jsme čekali. Cesta je v poho, asfaltka až do Lhasy, na Tibet velice neobvyklé. V Lhase je docela přelidněno a není lehké najít místo v hotelu. V jednom se nám podaří sehnat 3volná místa, čtvrtý má povoleno spát na zemi. Jdeme do dormitory a tam je jedna nevrlá Číňanka. Leží na posteli a jen doufám, že není nemocná. Když přijdeme, tak řekne „this is my bed“ a lehne si na druhou postel. Divná.
Maťa zobe antibiotika, prý má kašel a bolí ji na plicích.

Večer procházíme město. Potala je naprosto fascinující stavba, dlouho od ní nemůžeme odvrátit hlavu. Město připomíná dle Mati a Toma, Káthmándú. Domy jsou trochu vyšší, s tmavým rámováním oken a mříží. Na ulici je plno lidí, motorek a cyklistů. Prodává se tu všechno možné, dokonce i mniši něco prodávají anebo rovnou žebrají. Mnišské roucho je možné zakoupit ve spoustě obchůdků, stejně jako plátěné podobizny bohů, svíčky na jačí máslo nebo sošky bohů, kterými jsou vyzdobeny kláštery.

Náměstí Barquor je plné tibetských poutníků. Jdou kóru kolem Jokhangu, jiní se klaní před klášterem. V Lhase je spoustu malých klášterů, které si zachovali výjimečnou atmosféru. Často se v nich dá i vyjít na střechu a pokochat se výhledem na město.

Druhý den ráno vyrážíme s Maťou sehnat jiný hotel. Všude nám říkají, že se máme ptát po 12. hodině, což je docela pozdě. Podaří se nám sehnat ale hezký hotel. Má pěkné nádvoří, s pavlačemi. Přesouváme se tam a po ubytování vzniknou zmatky s pokojema. Nějak neví, kam nás dát. Na pavlači jsou takové pavlačové Tibeťanky a ty to nějak diskutují. Naštěstí nakonec pro nás najdou pokoj, kde jsou volné čtyři postele. Pavlačové Tibeťanky taky perou hostům prádlo. Jeden kus za 3 juany. Pozoruji je, jak to perou víceméně v ruce, pak to suší přehozené přes zábradlí a něco i žehlí tam dole v přízemí. Trochu váhám, jestli jim taky nedat něco vyprat, pak se rozhoduji vyzkoušet to. Vysvětluju Tibeťance, že moirová mikina se nesmí žehlit. Snad to pochopila. Ve výsledku se mi oblečení vrátilo čisté a voňavé, bez obtisku žehličky. V hotelu je také internet funkční dlouho do noci, takže celkem komfort.

Procházíme malé kláštery ve městě. Narážíme dokonce i na ženský klášter. Platí se tam vstupné, tak dovnitř nejdeme a sedíme jen na dvoře kláštera. Mniška, když nás vidí, tak nám začne vypisovat lístky. Říkáme, že dovnitř nejdeme, takže nás na to tak podivně ze dvora vyhodí.

V jiných klášterech mniši odříkávají modlitby svým hlubokým hlasem. Jednotlivé modlitby oddělují zvoněním a zase to harmonické bručení. Případně nás strhne dav Tibeťanů, co krouží kolem nějakého posvátného místa nebo mlýnku nebo kláštera. Je to jako silný proud vody, ze kterého není úplně lehké vyplavat. „Óm mani padme húm – óm mani padme húm – óm mani padme húm“, v ruce odpočítávají růžence nebo točí ručním mlýnkem.

Na druhý den vyrážíme směr Potala, chceme se podívat dovnitř. Ráno je před stavbou spousty Číňanů a u vchodu je pěkná mačkanice. Strážník se tam hádá se spoustou lidí, pouští je jednotlivě a zuřivě odpočítává. Ptáme se na lístky, prej někde bokem jsou ke koupi. Obcházíme tedy půl Potaly někam do pokladny.

Najdeme něco jako „ticket office“, ale je to zavřené a nikdo tam. Jistý pán povídá, že máme přijít zítra ráno, na dnešek jsou prý všechny lístky vyprodané. „Cože?“ Vždyť je devět, v kolik ráno?“. Postupně se dozvídáme, že ve frontě na lístky se musí stát už v pět ráno, kdy se asi otevře pokladna. Fronta je tak na 3hodiny, a když máte štěstí, můžete si koupit lístek za 100Y na následující den s tím, že pobyt v Potale je kvůli nadbytku turistů omezen na 1hod. Takže Potalu navštívit nestíháme. Zítra odjíždíme do Yunnanu džípem, který jsme sehnali přes inzerát v hotelu.

Jdeme tedy aspoň na pahorek, ze kterého je pěkný výhled na Potalu, ale chtějí tady taky vstupné. Ke všemu když si chci něco vyfotit, tak tam pořád překáží nějací Číňani, co se fotí stylem člověk s pozadím, pak se vymění, další foto Číňana s pozadím a další a další a další ..., než se vyfotí celá skupina, trvá to věčnost. Navštěvujeme další kláštery, v jednom je mezi oběťními bankovkami taky 1bilión, ale nepoznala jsem, jaké měny.

Místo Potaly navštěvuju Norbulinku (ostatní nešli). Obrovský areál, který vypadá víceméně jako zanedbaný park. Do zdejší ZOO jsem nešla, už průvodce hlásá, že to je pro silnější povahy. Odradilo mě spíš extra-vstupné. Koukala jsem přes plot, pouze roští a v dálce nějaký pes přivázaný ke stromu. V tom jakoby parku je pár altánů, jsou zabedněné a zavřené. Jediné, co je tady více k vidění je letní palác. Palác je obklopen nanošenými květinami a pár čínskýma sarapatičkama. Uvnitř je zajímavé, že tam jsou secesní křesla, splachovací záchod a vana s umyvadlem.

Vracím se do hotelu, čeká tam jenom Honza. Jde si do bankomatu vyměnit peníze, včera mu bankomat hlásil, že už peníze došly. Vrátí se s tím, že bankomat pořád nemá peníze. Jdeme tedy společně ještě obejít kóru kolem Potaly. Ale co se nestane. Z kóry ujdeme asi 200m, když se před námi objeví dřevěná deska a kóra je dále zabedněná. Nápis na desce v čínských znacích si moc nepřečteme. Přemýšlíme, co dál. Honza navrhuje, že důležité je posvátné místo obejít a je jedno kudy. Můžeme tedy Potalu obejít po čínských bulvárech, takže ji obkroužíme v takovém čtverci. Tak jdeme. Připadáme si trochu divně, jdeme víceméně podél železného plotu. Snažím se koukat skrz mini-škvírky, co se tam občas naskytnou, ale moc toho z Potaly vidět není. Jak tak koukám skrz, přijde ke mně každou chvíli nějaký Tibeťan a taky se snaží koukat skrz. Po bulváru jde pár poutníků, starečků a stařenek s modlitebním mlýnkem, co jako my obchází posvátné místo, ale nezbývá jim než jít podél čtyřproudé silnice, plné aut a troubení a místo na Potalu se koukají na plechový plot.

Večer se mi udělá dost špatně. Bolesti břicha mě trápí už několik dní, ale teď se to vyhrotilo. Mravenčení v rukou a nohou není nic příjemného. Naštěstí se to po nějaké době stabilizuje a skončí to jen lehčím průjmem. Živým se několik dní suchou rýží a pak je to už dobrý.