...Peking v překladu z čínštiny znamená Severní hlavní město. Počet obyvatel přesahuje 17 miliónů. Město bylo značně přetvořeno, původní zástavba zmizela a byla nahrazena širokými bulváry. Nejznámější památka je Zakázané město, většina částí je z 15. století. Obnova po rozsáhlém požáru proběhla v 18. století. Od ostatních částí města je odděleno příkopy a hradbami. Zakázané město proto, že se v něm mohl zdržovat pouze císař s doprovodem, ostatní lidé sem měli vstup zakázán. Takto Zakázané město hostilo po dobu pět set let 24 císařů ze dvou dynastií. Císařové, kteří byli označováni jako Synové nebes, si žili v neuvěřitelném přepychu. Podle tradice mohl mít každý „syn nebes“ až tři hlavní manželky, šest tzv. favoritek a 72 vedlejších žen nižšího řádu.

Velká čínská zeď, jíž účelem bylo chránit Čínu před mongolskými nájezdy, byla stavěna od konce 14. století do začátku 17. století. Dosahuje délky 6 700km. Na stavbu byly použity různé materiály (vápencové, žulové kameny, pálené cihly) podle místních zdrojů. Každých několik set metrů je zeď zesílena věžemi, které sloužily jako pozorovací a signální stanoviště, skladiště zbraní a v případě nutnosti i jako útočiště obránců. Celkový počet věží se odhaduje na 25 000 ...

   V Pekingu cestujeme městským busem, metrem nebo taxíkem, někdy jdeme i pěšky. Navštívili jsme Zakázané město a mnoho bulvárů kolem našeho hotelu (zvláště ten s francouzskou pekárnou).
   Cesta na Čínskou zeď opět není jen tak. Do oblasti Simatay nás měl odvézt už minibus z Pekingu (něco jako maršrutka). Ten nás ovšem vysadil jenom v Mayumu, a to je tak napůl cesty. Složité dohady s taxikáři, nakonec jedeme jiným autobusem, o kterém jsme už byli více přesvědčeni, že jede k Simatay. Ten nás ale vyhodil na odbočce 4km od zdi. Stopujeme prdítko-traktůrek, ten byl nakonec zadarmo. Na zdi se projdeme pár kilometrů až do sousední oblasti JinShanLing. Trochu jsme se zde honili s hlídačem zdi, kterému jsme nakonec zdárně utekli a sestoupili do města Šinšolin, kde jsem zapomněla foťák v turist-info. Pěšky se pak přesouváme pár kilometrů na hlavní tah do Pekingu. Na další den cestujeme transmandžuskou magistrálou k hranicím s Ruskem.

29. 8. - 6. 9. 2006

Ráno probuzení v hostelu v Pekingu, vstáváme docela brzy, protože pospícháme do CITS koupit lístek na vlak směrem do Ruska. Maťa s Tomem kupují lístek až do Moskvy za 2500Y. Nám se to zdá trochu drahé, tak Honza vymýšlí, že by koupil lístek jen k hranicím s Ruskem, tam to přejdeme pěšky a v Rusku zase nastoupíme do vlaku. Je to trochu řešení a běhání mezi nádražím a CITSem. V CITS je možné koupit pouze mezinárodní lístky, zatímco vnitrostátní pouze na nádraží a tam se tváří, že ten vlak, co jede do Moskvy, vůbec neexistuje. Nakonec to Honza vyřídil a koupil lístek pouze do Manzhouli. Pojedeme v úplně jiném vagónu než Maťa s Tomem, protože my vlastně jedeme čínskou sekcí vlaku a oni už jedou ruskou (se mají).

Den strávíme couráním po městě, po pekingských bulvárech. Nijak zvlášť mě to město nezaujalo, samé široké bulváry plné exkluzivních obchodů, případně suvenýrů. Co tady vládně je kadeřnictví, Číňani snad chodí ke kadeřníkovi jednou týdně. No je fakt, že o ty kosmický účesy, co tady tak letí se musí dost starat. V knihkupectví koukám na jména přepsaná do kaligrafie, je to drahé, tak to alespoň tajně fotím na digitál. Kupujem taky SD kartu do digitálu, cenu jsme museli trochu usmlouvat, aby to vyšlo aspoň jako u nás. Mám trochu obavy, jak to bude fungovat, jeden kluk v hostelu říkal, že si tady taky koupil SD kartu, ale po deseti fotkách mu přestala fungovat. Maťa s Tomem shání voka na smažení, ale nákupy v Pekingu nejsou tak snadné jako v jiných menších městech v Číně.

Hodně se tady jezdí na kolech, cyklisti mají své cyklo-trasy a parkoviště. Občas se ovšem stane, že pokud je zácpa na hlavní silnici, tak to nějaké auto nebo přímo autobus vezme tou cyklo-trasou, troubí a cyklisti utíkají na všechny strany.

Večer jdeme na místní specialitu - pekingskou kachnu. Honza někde zjistil restauraci (od nějakého Číňana v Lijiangu), kde údajně vaří nejlepší pekingské kachny. Restauraci jsme hledali asi dvě hodiny a ušli ňákých 5 možná více kilometrů (Peking je veliký). Cestou jsme se ptali místních (název jsme měli napsaný v čínštině) a byla to vtipná komunikace s Číňany. Vždycky se hrozně vyděsili, že se jich chceme na něco zeptat. Když už neutekli, tak nemohli pochopit, že máme něco napsaného v čínštině, a když to pochopili, tak si začali myslet, že umíme tedy čínsky. A pak chvíli zase trvalo než jsme jim posunky vysvětlili, že sice název máme v čínštině, ale čínsky neumíme. Nakonec nás někam poslali. Ptali jsme se asi pěti různých Číňanů a každý nás poslal úplně na druhou stranu. Nakonec jsme tu restauraci nějakým zázrakem našli.

Jenomže v restauraci nám pani v recepci řekla, že je všude obsazeno a máme si tedy vyfasovat pořadové číslo a čekat až se uvolní místo u stolu. Tak jsme asi tři čtvrtě hodiny ještě čekali před restaurací. Je to tu asi normálka, takových lidí s pořadovým číslem tady čekalo více. Když jsme se dostali na řadu, tak nám Číňanka sdělila, že už nemají žádná jídla kromě pekingské kachny (trochu jsem se bála, že řekne, že nemají už tu kachnu). Celá procedura vypadala asi tak, že jsme objednali nehorázně drahou kachnu, k tomu vyfasovali každý mini-mističku nějakých přísad. Kuchař s rouškou okrajoval kachnu na stolečku vedle a vždy nám podal ty okrajky na takovém talířku. Když takhle odkrájel z té kachny dva talířky, tak sbalil kachnu a zmizel. A my jen koukali, kam zmizel ten zbytek masa, co byl ještě na té kachně. Ale to se tady už nejí. Takže jsme zaplatili pěknou kachnu, abychom ochutnali kůžičku. Zpátky do hotelu jsme jeli už taxíkem.

Další den návštěva Zakázaného města (Palace Museum). Nad vstupem je obrovský obraz Mao Ce-tunga. Davy lidí. Je to fakt muzeum. Nekonečné sály plné čínských nápisů, jindy zase šperků, porcelánu, oblečení, střepů a jiných nesmyslů. V ústranní jsou naaranžované místnosti, jak to asi dříve vypadalo. Komplex je tak velký, že jsme tam strávili opravdu celý den, než jsme to prošli, ale celé je to jen chladné muzeum. A zmrzlina je tady nehorázně drahá. Do některých komplexů se musí platit ještě extra vstupné (tam už jsme ale nešli). Snažím se představit, jaké to asi bylo, když tu chodili Číňanky ve vyšívaných šatech, s ozdobami ve vlasech a ovívali se vějíři... V Praze mi ale někdo říkal, že do zakázaného města ženské stejně nesměli a všichni chlapi tady byli kastranti. Tak to asi žádné kouzlo nebylo...

Večer se domlouváme, že nazítří razíme na obhlídku Čínské zdi. Matě s Tomem se nechce, tak jedeme s Honzou sami.

Jedeme metrem. Opět davy Číňanů, ženská při vstupu nám odtrhává lístek. Na autobusáku opět přelidněno. Odchytne nás Číňan, že prej jede na Simatai a odveze nás tam jakousi maršrutkou. Později se ale ukázalo, že místo na Simatai, jede maršrutka jenom na do Mayumu. V Maymu zase diskuze, taxikáři nás chtějí nacpat do jejich aut a ceny jsou samože nadměrně vysoké. Prej autobusy do Simatai nejezdí. Ptám se odjíždějícího autobusu, jestli jede do Simatai a on kývne hlavou, že jo. Diskuze o ceně, chce 30Y, ale my mu dáváme jenom 20. Kývne hlavou, a že máme nastoupit. V autobuse nám jeden Číňan věnuje banány. Radujeme se, že jedeme do Simatay. Ale co se nestalo. Autobus nás vyhazuje v malé vesničce, ale ne u Simatay. Číňani na nás gestikulují, že prej je to jenom 4 kilometry k Simatay a ukazují zeď v dálce. Jdeme tedy pěšky. Cestou stopneme malé prdítko. Doveze nás k bránám Simatay a zpětně po nás chce peníze. Nic mu nedáme.

V turistickém info se dozvíme, že v pravé části zdi se spát nesmí, zatímco v levé ano. Kupujeme vstupenku a kráčíme na zeď. Pravá část je opravená a s batohama na zádech vzbuzujeme zájem. Jsou tady hlídači, kteří hlídají, jestli na zdi nikdo nenocuje. Samozřejmě vypadáme, že tady chceme spát, tak nám jsou dost v patách. Přecházíme řetězový most (za který se jak jinak než zase platí) a jdeme na druhou část zdi. Tato část není už tak opravená, cestou potkáme pár lidí v protisměru a pak už jsme zde sami. Zapadá slunce a je to celkem pěkný pohled. Jenomže to by nebyla Čína, aby všechno probíhalo hladce. Za jednou strážní zdí na nás vyběhne Číňan, že prej chce vstupní poplatek na další část zdi. Nechceme mu platit, tak říkáme, že se vrátíme. Jenomže on jde kus s námi, pak to vzdá a nechá nás odejít. Opět mi ti věčně penězochtiví Číňani trochu zkazili náladu. Najdeme pěknou strážní věž, že tady přespíme. Honza lituje, že nemáme lano, mohl by vylézt nahoru. Večer pěkný západ slunce, kolem docela klid - kromě těch náklaďáků, co někde v dálce staví silnici. V Číně totiž stavby pokračují i přes noc. Koukám, že po zdi se pohybuje nějaké světlo. Potom jiné dost silné a svítí směrem k nám. Zhasínáme čelovky a snažíme se být potichu. Menší světýlko jde směrem k nám. Dělá docela rámus. Když je blíž slyším i ženské hlasy, později rozeznáme, že jsou to Poláci. Přestáváme se schovávat, Polka zaječí úlekem a dáme se do řeči. Prej přijeli vlakem přes Mongolsko, v Ulambátaru viděli živého Dalajlámu na oficiální návštěvě a chtěli by také jet do Tibetu. Ptají se, jestli se nebojíme štírů, divím se, že tady něco takovýho žije. Prej jo a taky ta dlouhá stonožka, co jsme viděli na začátku, zdi pěkně kouše. Asi proto jich bylo tolik rozdupaných kolem. Poláci pokračují v nočním pochodu po zdi a my jdeme spát. Posvítím na protější zeď a tam sedí štír! Tak už věřím, že tady žijou. Před spaním přemýšlím, kam všude může takový štír zalézt a jak to asi vypadá, když někoho kousne. Pak se mi zdá, že mám všude ve spacáku štíry.

Další den se budíme vcelku brzo. Balíme se. V tom se do strážní věže přiřítí Číňan, co chtěl po nás včera vstup a začne něco čínsky halekat. Musel si asi docela přivstat, je šest hodin. Čekám co se bude dít, jestli zase bude chtít zaplatit vstup nebo je problém ve spaní (i když to je teoreticky dovoleno). Děláme, že jdeme tedy zpět, ale Číňan si stoupne do dveří strážní věže a nechce nás pustit. Honza se s ním přetahuje, nic nezabírá. Nakonec mu tedy vstupné radši zaplatíme, neboť si nejsem jistá, jak je to s tím spaním. Honza se s ním začne hádat, že tu má být označená cedule, že jsme vstoupili na jiný úsek. A Číňan tvrdí, že tááámhle za tou věží ta cedule je. Samože Honza na něj mluví česky a Číňan zase čínsky. Nakonec se nějak dohandrkují, že Číňan Honzovi tu ceduli půjde ukázat. Čekám u baťohů a Honza jde s Číňanem dále po zdi. Vběhnou do další věže a tam spí ti Poláci ze včera. Číňan je v šoku, tolik lidí tady nečekal (a taky si včera myslel, že ty světla na věži jsme my a přitom viděl Poláky). Nicméně pokračují s Honzou dále v cestě, tedy spíš závodí, kdo ukáže větší zdatnost a půjde po zdi rychleji. Honza využije nestřeženého okamžiku Číňana, nechá ho předběhnout před sebe a seběhnout dolů z kopce, pak se otočí a běží nazpátek. Tím získá náskok nad Číňanem. V rychlosti vysvětlí Polákům, co se stalo, pak seběhne ke mně, popadneme věci a rychlým tempem pokračujeme v cestě na druhou stranu.

Hodněkrát jsme se ohlíželi za sebe, ale už jsme na zdi Číňana neviděli. Utekli jsme mu dokonale, a k tomu on se asi zasekl u těch Poláků. Tím, že je celkem brzy, tak jsme na zdi úplně sami. Přes den je tu nejspíše značně turistů. Scházíme do městečka Šinšolinu, kde teprve začíná den. V turistických informacích se chci na něco zeptat když po pani za pultem přijede auta a ona honem, že musí zamknout, my honem že musíme ven a tak. Takže tam v tom zmatku zapomenu foťák. Když to zjistím, tak se na něj můžu koukat tak akorát přes zamčené sklo. Nadávám si docela dost, ale je to málo platné. Snažím se sehnat někoho, kdo to může odemknout, ale vysvětlit Číňanům neobvyklou situaci je nemožné. A klíče má jenom ta Číňanka, co odjela někam na zeď nebo co. Jdu se tedy podívat k té zdi, nikdo tam není. Jeden Číňan někam telefonuje, ale kdoví jak to bude. Prej že přijde za půl hodiny. Přišla asi tak za dvě hodiny (naštěstí přišla), odemkla tourist-info a já si s oddechnutím vzala foťák. Číňanka mě snad ani moc neregistrovala a asi za deset minut se zeptala, cože jsem potřebovala. Říkám, že jsem si u nich zapomněla foťák. Tak si začala myslet, že si chci u nich koupit foťák. Když jsem ji řekla, že už je to OK, tak to přestala řešit, naštěstí. Trochu zpestření díky vlastní blbosti.

K silnici na Peking dojdeme asi za 40min, ukecáme autobusáka na nižší cenu (smlouvá se tu fakt úplně na všechno, zase Číňani pokud vidí cizince, tak mu dají "cizineckou" taxu). V Pekingu jsme za nějakou hodinu, metrem jedeme do hotýlku, vítáme se s Maťou a Tomem, pereme prádlo (pračka je tu zdarma) a zítra večer odjezd vlakem.

Další den utrácíme poslední peníze, Maťa potká mystického Íránce, z kterého je úplně nadšená. Pozve nás na čaj a na meloun. A když se ho ptáme na jeho zaměstnání, tak prý pomáhá svému bratrovi v nějakých obchodech. "A vo co go?" - "Export, import, secret!" Večer jedeme taxíkem k nádraží a nastupujeme do vlaku. Maťa s Tomem jedou ruskou částí (jedou až do Moskvy, asi pět dní ve vlaku, mají ruskou děžurnaju). My jedeme čínskou částí a žádnou děžurnaju nemáme.

Ve vlaku nemáme nic na práci. Dopisujeme deníky a jen tak poleháváme.

Spolucestující Číňanka z kupé čte časopisy pro ženy a snídá, obědvá a večeří čínské nudle. Ve tři ráno následující den nás budí průvodčí, že si máme balit. Přijíždíme do Manzhouli a tady čínská sekce vlaku končí. Vystupujeme ve městě, kde je naprostá tma a mrtvo. Pouze taxikáři se nás snaží nacpat k nim do auta. Ptám se, kde je Rusko, ale oni v životě takové slovo neslyšeli. Jdeme pěšky někam povědomě. Přejdeme most a ocitáme se ve městě, kde jsou ruské nápisy. Ale směr k hranici neznámý.

Ptám se Číňana v jednom hotelu, umí trochu rusky, ale tak čínsko-rusky. Ukazuje nějaký směr, tak jdeme po té silnici. Přijde mi to divné, pořád vyhlížím tu hranici, ale nic není vidět. Teoreticky by tam měli vést koleje, ale kdoví. Kolem nás projede několik taxíků. Lidi vystupují u kolejí a na něco čekají. Je jich tu docela dost. Jdeme tedy k nim, docela divně na nás koukají. Ptám se Číňanů, kde je Rusko, ale maximálně tak otevřou pusu, jakože neví, co chci. Pak přijede vlak a rázem přestáváme být zajímavý. Číňani mají celkem silné světlomety a svítí pod kola vlaku, jakoby něco hledají. Pak vlak zastaví a všichni jdou k němu. Něco tam prolejzají a po chvíli se začnou vytrácet. Přemýšlím, co se tady pašuje a jak. Jeden Číňan zavolá nějakého Rusáka a ten nám vysvětlí, že přechod je úplně jinde. A prý máme odsud rychle zmizet, než přijde nějaký polda.

Mizíme tedy a jedeme na tu stranu, kde je podle toho Rusáka Rusko. Taxikář, když zjistí kam až chceme, tak hned začne navyšovat cenu. Doveze nás k nějaké závoře, vypadá to jako vstup do Ruska, ale je tu mrtvo. Závoru hlídá Číňan a ten tvrdí, že se otevře až v sedm. Čekáme tedy něco přes hodinu do sedmi. Pak jdeme opět k tomu Číňanovi, že jako chceme přejít. Jenomže hlídač je vyměněn a je tu jiný Číňan. Ten se s námi vůbec nechce bavit a na otázku, jak se dostaneme do Ruska, mávne rukou a prostě se s námi nebaví. Stojí jako tvrdé Y. Zkouším tady najít nějaké lidi, co by mluvili rusky. Kolem plno ruských nápisů, vypadá to jako bychom byli v nějaké obchodní zóně. Najdu jednu Číňanku, přikyvuje, že mluví rusky, ale když se jí na něco zeptám, tak mi stejně nerozumí.

Honza byl mezitím úspěšnější. Zahájil tvrdý nátlak na Číňana, vběhl Číňanovi za závoru a tam se s ním začal přetlačovat. Číňan s ním chvíli bojoval, pak zavolal vysílačkou pomoc. Přišel jiný Číňan a ten nám namaloval plánek na papír, kudy máme jet, abychom se konečně dostali k přechodu. Tak jsme jeli zase zpátky, plánek jsme ukázali taxikáři. Konečně jsme u hranic!

Mám natvrdlých Číňanů už fakt plné zuby, ale to ještě nejsme v Rusku. Hranice se nesmí přejít jinak než v autě. Opět problém. Ptám se nějakých Rusáků, jak se dostat na druhou stranu, jsou docela vstřícní. Jedni nám slíbí, že nás vezmou, ale pojedou asi až za dlouho. Podaří se nám nacpat do čínského autobusu, co jede do Zabajkalsku. Jenomže tady je hysterický Číňan, který neumí normálně mluvit jenom řvát a ne rusky ale čínsko-rusky - takže nesrozumitelně. Hlavně tedy pro mě. Pořád dělá nějaké scénky, hrozně nám nadává, dává nám nějaké lístečky a chce po nás peníze. Neumí ale říct normálně za co, proč a jak, takže mu jen tak něco dát nechceme. A to ho ještě více vytáčí. Přechod hranic znamená zastavit asi u pěti domečků, v každém domečku vyplnit nějaký papírek, ukázat zavazadla, nandat opět do autobusu, popojet pět metrů a znova. Číňan je celou dobu nervózní a něco pokřikuje. U jednoho domečku nás chce dokonce vyhodit z autobusu, když mu nechceme asi potřetí dát zase nějaké peníze. Nedáme se, a protože to byla už záležitost na ruské straně, vyřídili jsme to i bez něj. Na vlastním přechodu do Ruska naopak buzerují Rusáci Číňany. Hrozně jim prohlíží zavazadla. Před pasovou kontrolou je čára na zemi, kterou nikdo nesmí překročit jinak ho dost urostlá Ruska pořádně zpacifikuje. My jsme tady v poho. Hysterickej Číňan na nás něco pokřikuje, ale ta urostlá Ruska ho seřvala, že překročil čáru. A taky odstrčila dost jiných Číňanů, ať nás nepředbíhají (to taky často dělají) a vyptává se nás kamže to tudy jedeme. Jiná Ruska u kontroly pasů nemůže uvěřit, že ten na fotce je opravdu Honza (má o dost delší vousy), povolává si na prohlížení ještě tu urostlou. Pak se shodnou, že to asi je on. Zavazadla nám vůbec neprohlížejí, mávnou rukou.

Vstupujeme tedy do Ruska, dalo by se říci, že v této situaci do Země zaslíbené. A taky je to trochu ráj. Domluvím se bez problému, rozumím nápisům, jídlo je tu jiná báseň. V Zabajkalsku potkáváme Maťu s Tomem, čekají než jejich vlak pustí dále. Kupujeme lístky do Čity, večer pojedeme. Dáváme si boršč. Ve vlaku je trochu zima, ale brzy ráno jsme v Čitě. Cestou pozoruju z okénka nádhernou krajinu. Jako v pohádce. Travnaté pláně, bílé kmeny bříz, modré chaloupky s bílými okenicemi. Nádhera. Kupujeme lístek na večer, kdy bychom měli pokračovat do Irkutsku. Den trávíme víceméně na nádraží, střídáme se s Honzou u věcí a v procházení města. Je tu pěkný kostel, univerzita, socha Lenina a jinak asi nic. Na nádraží jsme koupili super mapu Bajkalu. Číňani v čekárně hrají karty, přijde je zkontrolovat policajt, jestli mají doklady a lístek na vlak. Nás si nikdo nevšímá. Role se obrátili. Večer nastupujeme do vlaku a cestujeme dále na Sibiř, k Bajkalu.