... Tibet (tibetsky Böjul), dnes autonomní oblast v rámci Čínské lidové republiky, byl do roku 1951 samostatným státem. Historicky se člení na tři části: Ű-Cang (centrální a střední Tibet, patří tři části Ngari, Ű a Cang), Amdo (severní Tibet, dnes v čínské provincii Čching-chaj) a Kham (východní Tibet, dnes opět součást čínské provincie S´čchuan). Toto území mělo rozlohu 2,5 miliónů km². K Tibetu se někdy počítá též Bhútán a území v severní Indii - Ladakh, Sikkim a severní část Arunáčalpradéše (tzv. Jižní Tibet).
   Průměrná nadmořská výška dosahuje 4900 m.n.m., proto se Tibetu také říká "střecha světa".
Tibetská vlajka symbolizuje zemi obklopenou horami, šest červených pásů v pozadí symbolizuje šest původních kmenů, které žili na území Tibetu. Slunce je znamením svobody a blahobytu, lev sjednocení duchovního a světského života, drahokam představuje buddhistické klenoty a žlutý lem kolem vlajky se symbol zlata, nebo-li Buddhovo učení.

   Tibeťané jsou podle legendy potomci moudrého opičáka, do něhož se vtělil sám Čänräzig a skalní démonky. Tito rodiče měli šest potomků, podobných opicím avšak bez ocasu. Ti postupně ztráceli opičí znaky, naučili se řeč a pěstovat obilí.

   Původním náboženstvím Tibetu byl bönismus, který ustoupil buddhismu, přicházejícího z Mongolska. Bönismus se zachoval mezi tibetským obyvatelstvem dodnes. Tibetský buddhismu má několik směru: Kagjüpa, Sakjapa,, Ňingmapa, Gelugpa (sem patří i Dalajláma) Snad nejznámější mantrou nejen buddhistů je Óm mani padme húm! (tibetsky Óm mani päme húm), sanskrtská mantra, oslavující Buddhu ...

   Do Tibetu jsme vsoupili na západě u hranic s Xinjiangem a vystoupili na východě či jihovýchodě, u hranic s provincií Yunnan. Z Mazaru, který ještě není v Tibetu, jedeme stopem - tibetským truckem. V Ali zařizujeme nezbytné permity tím, že se vlastně udáme na policii, že jsme nelegálně vstoupili do Tibetu. Odsud pokračujeme opět truckem a potom, co truck píchl asi po páté pneumatiku, kteráž to se doslova rozpárala, přestupujeme na landcruiser a tím se dostáváme do Barky, poblíž posvátného jezera Manasarovár.

   Jezero jsme obešli a přesunuli se do Darchenu u posvátné hory Kailash. Tady se shledáváme s Maťou a Tomášem a obcházíme Kailash, bohužel pouze ve třech - Tomáš si léčil choroby čekající ve stanu v Tarboche. Během toho pozoroval tibetské pohřbívání. Pohřebiště jsme potom (spíše omylem) i navštívili.

   Pokračujeme dále, opět stopem směr Saga. Doprava je všechno možné, trucky a vojenské trucky, které jsou naprosto nejspolehlivější. Ze Sagy údajně má být veřejná doprava do Lhasy, ale autobus nás odmítne vzít, protože jsme cizinci. K tomu místo setkání s Tomem a Maťou nacházíme v Saze pouze vzkaz, že Maťa s Tomem museli urychleně odjet do Shigatze. Ze Sagy se dostáváme velice špatně. Nakonec s pomocí Korejce za úplatek jednoho landcruisera do Shigatze. Cesta je doslova příšerná. Bahno, voda, bahno, podlemleté krajnice a utopené náklaďáky každou chvíli.

   V Shigatze se již scházíme s druhou dvojkou, procházíme pěkné město a klášter a pokračujem do Lhasy, což už jde bez problémů. V Lhase se nám nějakým zázračným způsobem podaří sehnat landcruiser jedoucí do Deqenu, v provincii Yunnan. Průvodce nám slibuje, že nás proveze na černo bez permitu. Jedeme tedy krásnou krajinou východního Tibetu a schováváme se před policií. Deqen je první město za Tibetskou hranicí.

8. 7. - 11. 8. 2006

Návštěva Tibetu byla nevšedním zážitkem z mnoha pohledů.
Možná našinec jedoucí do této provincie, očekává atmosféru dýchající z Harrerovy knihy, představuje si velkolepé klášterní stavby, kam už z dálky míří proudy mnichů za dobrovodu hlubokého harmonického zpěvu.
Lidé ho budou vítat s otevřenou náručí, nadšeně ho seznamovat se svými zvyky, a pak mu na závěr zapózují na pěknou fotografii. Opak je pravdou.

Dnes, když se řekne Tibet, představím si neutichající déšť, následné bahno kolem, silnici, co se netváří ani jako polní cesta, lidi jak přenášejí obrovské kameny na zádech nebo nešťastného řidiče, který právě utopil svůj náklaďák.
Lidé cizince vítají tak, že si od něj zvědavě půjčují věci, vnucují mu všemožné korálky za nehoráznou cenu a pokřikují na něj "hello". Mniši místo modlení žádají o peníze na opravu kláštera a starší dědeček se nenápadně zeptá, nemáte-li fotku Dalajlámy. Dalajlámovu fotografii v Tibetu nepotkáte, na místě parku pro Yogurtové slavnosti je trnitá džungle a do Potaly se průměrný turista dostává velice špatně. A pak na nejvýznamnějších tibetských památkách potká jen čínské turisty.

Stejně tak za každou tibetskou vesnicí potká čínskou vojenskou základnu, a každých pár stovek kilometrů vojenský check-point. Na druhou stranu v případě nouze pomoc nelze hledat u Tibeťanů, v tomto případě jsme většinou děkovali za přítomné Číňany.

Nicméně není vše negativní. Malé kláštery stále dýchají svou atmosférou, na posvátných kórách se to hemží tibetskými poutníky a východní Tibet má nepochytně méně drsnou tvář, i když nám bohužel tato část zůstala skryta.

V Tibetu jsme obešli posvátné jezero Manasarovár a posvátnou horu Kailash, navštívili jsem dvě největší tibetská města a hlavně jsme celou zemi projeli po hlavní spojici ze západu na jihovýchod. To, že se nám tuto trasu podařilo po tzv."highway" úspěšně projet, že jsme nikde nezapadli, neutopili se v bahně nebo nepropadli beznadějnému šílenství, to mi dnes připadá jako největší zázrak z celého pobytu v Tibetu.

Osm šťastných symbolů – nejznámější skupina tibetských symbolů. Zobrazují se na sochách, freskách, špercích, bankovkách, v klášterech. Patří tam drahocenný slunečník, zlaté rybky, číše velkého pokladu, lotos, pravotočivá ulita, šťastný uzel, praporec vítězství a kolo. Kromě této skupiny symbolů existuje ještě skupina Osm cenností, Pět atributů smyslových požitků, Sedm klenotů královské moci, Sedm druhotných klenotů, Sedm drahokamů, Šest symbolů dlouhého života, Čtyři harmoničtí bratři a Tři vítězné bytosti harmonie.

Lungta – modlitební praporek, papírový nebo textilní, původně nebuddhistický symbol. Je na nich často vyobrazen větrný kůň nesoucí drahokam, co splní všechna přání. Textilní se zavěšují na významnějších buddhistických místech (průsmyky, vrcholky hor ...), papírové varianty se rozhazují do větru.

Mani khorlo – modlitební válec, je dutý válec upevněný tak, aby se mohl otáček. Na povrchu je vytesaná mantra Óm mani padme húm. Uvnitř válce se ještě vkládají modlitby a mantry psané na papíru. Každým otočením válce jsou pak modlitby uvnitř i vně čteny. Válce jsou různých velikostí, podél cest v řadách nebo velkých rozměrů v klášteře. Váleček existuje i ruční, ten je mezi poutníky velice oblíben.

Buddhistický růženec Thengwa má 108 kuliček.

Pes - je převtělenec mnichů, kteří porušili řádová pravidla nebo mnišské sliby.

Campa - obětní mouka, z ječmene, rozhazuje se na posvátných místech, nosí do svatyň. Slouží ale také jako snídaně.

Čörteny (stupy) - symbolizují pět živlů: země, voda, oheň, vzduch a éter

Sang - vonné byliny a jalovec, pálí se ve speciálních pecích podél kór, oběti bohům

Oblečení v Tibetu – ženy nosí svrchní šaty bez rukávů, které se zavazují vzadu. Vpředu kolem pasu mají většinou typickou zástěru se tří pruhů speciálního sukna, zářícího křiklavými barvami. Četné jsou i různé pokrývky hlavy. Muži si nechávají dlouhé vlasy, které si vzadu splétají do copu a cop omotají kolem hlavy společně s barevným střapcem, který si nad uchem upevní a konec nechají volně splývat dolů. Nejnápadnější střapce používají Khampové. Účes je také typický především mezi svobodnými muži. Oblíbeným šperkem je tyrkys, kde údajně přebývají duše Tibeťanů. Náušnice z tyrkysu nosí i muži.

Více info o Tibetu: www.tibinfo.cz

První zmínky o Tibetu pocházejí z roku 127 př. n. l., v tomto roce dosedl na trůn první tibetský král. V 7. a 9. století dosáhlo tibetské království hlavního rozmachu, v polovině 9. století se stal buddhismus státním náboženstvím.

Roku 1207 ovládlo Tibet Mongolsko. O Tibet si dělalo nároky kromě Číny také Nepál a Indie.

Tibet nebyl v 18. a 19. století vůči cizincům vstřícný. S téměř nepřekonatelnými překážkami se setkávaly nejen snahy o navázání kontaktů diplomatických a obchodních, ale i náboženských. Evropským misionářům, kteří již působili v Číně, se nikdy nepodařilo překonat autoritativní odmítavý postoj tibetských církevních hodnostářů a byli opakovaně vypovídáni ze země.

V 19. století bojovali o Tibet Rusko a Anglie. Anglie začala Tibet tajně mapovat. Za začátku 20. století připravila Anglie vojenskou okupaci Tibetu, která vedla k masakru u Guru (1904). Tibet se musel otevřít pro obchodní účely.

Dne 21. října 1950 jednotky Čínské lidově osvobozenecké armády dostaly rozkaz vpochodovat do Tibetu. Vojska tibetské vlády nebyla schopna invazi zabránit. Tibet se pak oficiálně dostal pod svrchovanost čínské vlády 23. května 1951 podepsáním tzv. Sedmnáctibodové dohody.
Vládce Tibetu, patnáctiletý čtrnáctý Dalajláma, zůstal po čínské invazi loutkovou hlavou Tibetu. Pozemkové reformy a další společenské změny necitlivě zaváděné čínskou vládou vedly ve druhé polovině 50. let k nepokojům, které 10. března 1959 přerostly v ozbrojené povstání proti čínské nadvládě, skrytě podporované Spojenými státy. Povstání bylo během několika dnů krvavě potlačeno. Dalajláma 17. března uprchl do Indie, kde požádal o politický azyl, a od té doby žije v emigraci. V Indii byla 9. dubna 1959 vytvořena Tibetská exilová vláda.