...Kašgar je největším městem západní části čínské autonomní oblasti Xinjiang nebo-li česky také Sin-ťiang. Město leží na západním okraji pouště Taklamakan a v historii bylo známé jako jedna ze zastávek na Hedvábné stezce. V současnosti je slavné především díky nedělním trhům. Nachází se zde mešita Id Kah, jedna z největších mešit v Číně, která pojme až 20 000 lidí. Pochází z roku 1442, během kulturní revoluce byla zničena a nyní je obnovena. Kašgar je také název pro staré Tarimské umyvadlo.
V autonomní oblasti Xinjiang žije národnost Ujgurů (9 milionů). Xinjiang používá také svůj vlastní čas (jiný od oficiálního Pekingského).
Kargiliku není kromě mešity a tržiště nic významnějšího. Je to odjezdové místo pro jediné spoje do Tibetu. Do Ali je to odsud 1100km a jezdí tam tzv. Antelope Buses ...

4. 7. - 7. 7. 2006

Máme zaplacené dvě noci v hotelu, takže dnešek připadá na obhlídku města. Ráno zažíváme ještě vtipnou situaci, kdy Tomíkovi s Maťou přestal fungovat záchod. Tomík tedy uklízečce maluje čínskými znaky cosi jako že záchod nepracuje dobře. Pak nám taky záhadným způsobem přestanou fungovat karty na vstup do pokoje. Po jedenácté jdeme rovnou do Bank of China, ale banka je zavřená. Podle otvírací doby by měla mít otevřeno, ale kdoví. Nějaká místní ženská se taky diví, proč má zavřeno, tak se jí ptáme. Ukazuje na hodinky, že prej ve dvě by měla mít otevřeno. S časem máme trochu problémy. Xinjiang se řídí svým časem, ale banka podle Pekingského oficiálního.

Procházíme tedy město, vcelku pěkné, hlavně ta muslimská část a zajímavý jsou i obchodníci, co prodávají všechno možné. Všemožné dobrůtky, které různě voní a jsou nabízeny k ochutnání. Jenomže my máme jenom eura nebo dolary a to tady nikdo nebere.
Ve dvě také máme sraz s Hasanem (potřebuje permit do Tibetu a do BC K2). Samozřejmě podle té adresy a popisu, co nám dal, ho nemůžeme najít. Chodíme kolem baráku, kde by to mělo být, ale nic tam není označeno a vše je zavřeno. Vedle je luxusní hotel. Tak se ptáme tam a někam nás dovedou. Ve dvě jsou dveře zavřené a nikdo tam. Čekáme půl hodiny, a když nikdo nepřichází, píšeme vzkaz na dveře. "Přijdeme znova v šest!"

V bance naštěstí už otevřeli, takže si měníme peníze (bez pasu to není možné) a můžeme si koupit něco k jídlu (hlavně melouna, kterých tu je všude plno).

Po melounu jdeme znova za Hasanem, tentokrát už je otevřeno. Kancelář je plná nějakých dívčin. Jedna volá Hasanovi, prej přijde za 10minut. Takže nakonec přijde tak za 20. Permit do Tibetu stojí asi 2000dolarů, ke K2 ještě více a musíme si na cestu pronajmout velbloudy. Takže nic nedomluvíme. Zbytek dne strávíme obcházením dalších cestovek a hledáním permitu. Všude za něj chtějí několik stovek dolarů a bez jejich dopravy to nejde. Dokonce nám jednou vzroste naděje, že to bude levnější, ale druhý den, když si jdeme permit vyzvednout, tak to najednou nestojí 150 juanů, ale 150 dolarů. S ubytováním je to podobné. Našli jsme pěkný hostel ve staré části města, paní říká, že druhý den se můžeme přijít ubytovat a když přijdeme ráno s věcmi, tak to najednou nejde. V den shánění permitu jsem také navštívili místní mešitu - největší v Číně. Je to vevnitř obrovský park, ve kterém jsou altánky s koberečky, kam se chodí muslimové modlit. Také jsme zašli na místní šašlik a to byla pochoutka největší. Docela dobré pečené krysy - těstíčkové taštičky plněné masem. Kluci tomu dali přezdívku pečené krysy.
Večer jdu na internet. Přijdu do kopírky, napíšu na papír slovo internet a podám paní. Paní to podá svému tlustému synovi, co sedí u kompíku nejspíš celý den. Syn v elektronickém slovníku najde překlad a pak mě pustí ke svému počítači.
Maťa dorazí celá rozzuřená, protože Tomík koupil za 25Y kilo nezralých a tvrdých blum.

Odmítnutí ubytování v idylické hotelu nás nakonec donutilo jít na autobusové nádraží a jet do Kargiliku. Za dvě hodiny odjíždí autobus, tak ještě nahonem musíme vyměnit peníze, koupit jídlo na cestu a PETku. S PETkou jsme zaváhali - uklízečka na hotelu nám vyhodila naše původní a tady je problém velkou PETku sehnat.

Nástup do autobusu znamená, že naše zavazadla musí projít röntgenem. Do Kargiliku přijíždíme asi v pět hodin. Jdeme shánět busy do Mazaru (odtud by se mělo dát jít ke K2). Nějakej chlápek se nabízí, že to zítra zařídí.

V hotelu máme pokoje zamčené, musí nám jít vždycky z recepce otevřít. Pak je tu taková kartička na čip, která když se zasune na patřičné místo, tak se všude rozsvítí a zapne televize. Dlouho mi trvalo než jsem přišla na to, jak tu televizi vypnout. Potom ve sprše (společná s WC) je čidlo na pohyb na rozsvícení světla. Po chvíli se ale světlo vypne. Takže Tomáš sedící na velké na WC každých 30sekund tleskne, aby se mu světlo rozsvítilo a nemusel být po tmě. To samé platí při sprchování.

Druhý den Tomík zmizí hned ráno. Prej přišel nějaký chlápek, že nás odvede na místa, odkud jezdí autobusy do Tibetu. Trochu mě znervóznilo, když si na svůj 2-hodinový nákup lístku vzal i naše pasy.

Maťa chytila průjem, dávkuje se Endiaronem a je ji špatně. Čekáme na autobus skoro celý den na druhé straně města. V čekacím krámku - čekárna i lístky se kupují v takovém místním tabáku, jsou tři baťohy vypadají jako české. A taky, že nakonec české jsou (Jirka, Mafi a Martin).
Autobus je spací, jsou tam taková lehátka na velikost Číňana, takže my se musíme trochu krčit. Ke všemu Číňani před cestou autobus dlouze opravovali, takže nejmíň třikrát řekli, že můžeme nastoupit, ale pak z toho sešlo.

Autobus se plazí rychlostí tak max. 20km/h, hrozný šnek. Ale silnice je taky jenom prašná a dost do kopce a z kopce. Projíždíme pouští, na které stojí asi pět tanků. Mafi se to snaží fotit, ale myslím, že nestíhá.

Matě je občas špatně a musí na záchod, tak Honza se odvážně prodírá mezi Číňany dopředu a vysvětluje řidičovi (česky), že potřebujeme zastavit na záchod. Kupodivu po nějaké době Číňan pochopil. Procházíme check-point, celý autobus musí vystoupit a projít skrz pasovou kontrolu - kupodivu se nám nic neděje, jenom si opisují čísla našich pasů.

Maťa s Tomem se dohadují cestou, že nechtějí jet ke K2 a pojedou rovnou s druhou skupinou Čechů do Ali. My s Honzou se ji vzdát nechceme, tak se necháváme vysadit v Mazaru. Vyměňujeme průvodce, antibiotika na průjem (Honza tvrdí, že ten průjem už má taky) a sraz domluven na 26. 7. v Darchenu v 11.00, což je za 20 dní. Spíme u jedné Číňanky v divném bungalovu, smrdí tu benzín.

Další den se Honza probouzí s horečkami a průjmem. Je pomalý a tak celkově mimo. Snažím se z Číňanky dostat něco k jídlu, přeci jen jsem dlouho nejedla a budu potřebovat sílu na cestu. Horší jídlo než tady jsem snad za celou cestu nejedla. Rýže uvařená jenom tak ve vodě s burskými oříšky. Podaná v misce ještě s tou vodou a to mám jíst hůlkama.
Snažím se koupit nějaké jídlo v okolních krámech, ale je to zoufalé. Mají tady jenom čínské nudle, nějaké polystyrenové oplatky s chilli papričkou a to je vše. A Číňance nejde vysvětlit, že bych si od ní koupila aspoň syrovou rýži (chce mi prodat vařenou).

Přijíždí džíp se dvěma Američany a Číňankou. Amíci umí trochu čínsky, tak ten jeden mi pomůže vysvětlit té Číňance, že chci nevařenou rýži. Potom se s nimi domlouvám, že vlastně mají stejnou cestu. Chtějí projet po silničce podél hranice ke Karákorám Highway. Nám řekli v Kašgaru, že je tato cesta neprůjezdná. Jeden Amík zůstává na místě a čeká na bus do Kašgaru, ten druhý (řidič džípu) se chce zkusit ke Karákorám Highway dostat podél hranice. Nám se to hodí, vezmou nás alespoň do Mazarwaly, odkud se chodí onen trek ke K2. Snažíme se ještě vyzvědět něco od místních vojáků o permitu (údajně by se měl dát zařídit tady), ale vojáci jsou natvrdlí Číňani a domluva je k ničemu. Zachrání nás až Číňanka, která se jich umí zeptat čínsky. Tak prej v Mazarwale.

Jedeme tedy do Mazarwaly, je to asi 40km, cesta je vcelku dobrá, až na to, že občas je trochu semletá vodou a auto se naklání, tak že doufám, že se do té řeky nepřevrhne. Američan si terénní cestu docela užívá, musím uznat, že oproti všem pozdějším řidičům byl naprosto nejlepší. Proti vyjíždí kolona vojenských aut, Amík to fotí, ačkoli ho Číňanka upozorňuje, že se to nesmí. V Mazarwale je závora a u ní klučina se samopalem. Američana s autem dál pustit nechce. My že jít můžeme. Vyložíme tedy batohy a chystáme se na cestu, když si Číňan vzpomene, že chce nějaký papír a ten nemáme. Říkáme, že podle různých informací by se měl dát zařídit tady, ale to prej ne. Prej že v Kašgaru (a tam jsme to zkoušeli dost dlouho).

Honzovi je dost špatně. Jde na záchod po silnici a voják za ním běží, že tam na tu stranu jít nesmí, že musí na druhou. Ptám se, jestli si můžu vyfotit aspoň ty hory, to prej můžu. Ale když vytáhnu foťák a začnu fotit, tak najednou nemůžu. Přichází další vojáci a dávají nám jako pohoštění kelímek s vroucí vodou. Překvapuje mě, proč tady v tom vedru ještě pijou vroucí vodu. Prej, že voda je tady špatná, tak ji převařují, vysvětluje Číňanka. Nicméně stále nevidím nic extra na tom pít vroucí obyčejnou vodu. Amík s Číňanku se vybavují s vojáky, pak přijde ještě nějaký nadřízený a zve nás na oběd k nim do stanu. Bohužel nerozumím čínsky, tak z rozhovoru nic nepochytím. Nicméně vojenská strava je v Číně docela dobrá, dalo by se říci vynikající. A Mazarwala, která měla být ještě jakousi vesnicí, se ukázala jako jenom vojenská základna. Číňanka se mezi řečí optala, kolik je na základně vojáků, ale jako odpověď se jí dostalo, že je to tajemství.

S vojáky se rozloučíme a jedeme zpět do Mazaru. Cestou potkáváme chlápka, co říká, že chtěl taky ke K2 a sháněním permitu strávil několik měsíců. Asi se tam nedá jen tak dostat. Krajina kolem je nádherná. Obrovské skály červené barvy a roztodivných tvarů. Občas nějaké azurové jezírko. Američan se v jednom koupe.

V Mazaru se rozloučíme s našimi napůl-zachránci, džíp pokračuje směrem na Kašgar. My se budeme snažit sehnat odvoz do Ali. Smlouvání s řidiči je na dvě věci. Jednak umí jenom tibetsky nebo čínsky a druhak ani moc smlouvat nechtějí. Většinou se s námi baví jenom se srandy, když jim odmítneme dát velkou částku za dopravu, tak se smíchem nasednou do auta a odjedou. Prej, že policajti se zkásnou, když někoho povezou a že pokuta je vysoká. Docházejí mi trochu nervy a ke všemu když jdu zkusit domluvit odvoz dolů, kde stojí více trucků, tak se na mě vrhnou asi tři psi. Musím je odhánět kamenama a to mi moc kuráže nepřidá. Naštěstí dole se mi podaří domluvit odvoz u jednoho Tibeťana. Domluva s ním je opět složitá, pořád ukazuje nějakou čtyřku, ale za přijatelný úplatek nás bere. Nakládáme baťohy na korbu už tak přetíženého auta (veze snad nějakou mouku nebo co) a řidič nám ukazuje, že si máme sednout do kabiny. Předpokládám tedy, že někdy asi i pojedeme.
Potkáváme tu dvojici Australanů, taky cestují stopem. Jejich auto odjede, ale za chvíli se zase vrátí, že přes cestu jde moc vody a dneska se nedá už projet (až zítra ráno).
My máme takové nijaké informace, tak nevíme, jestli pojedeme a kdy. Nakonec jsme čekali celou noc v autě asi do půl šesté do rána (to bylo původně to číslo, co Tibeťan pořád ukazoval:-)) než jsme vyjeli. Podle rad Tibeťana jsme nocovali v kajutě toho náklaďáku, ale dva lidi tam fakt spát nemůžou (jeden asi v klidu). Takže to byla taková noc-nenoc.
Další den při svítaní tedy vyrážíme společně s celou kolonou dalších tibetských trucků směrem do Ali, kde to bude ještě zajímavé s permitem (tady jsme ho nedostali).