...Provincie v jihovýchodní části Číny, podle které dostala jméno asi nejznámější živoucí rostlinná fosilie, Jinan dvoulaločnatý (Ginkgo biloba). Je to hornatá provincie s rozmanitou vegetací a několika kulturními zajímavostmi.

Zondiang je dřevěné město s klášterem ze 17. století (Sul-ce-ling). Další zajímavostí této provincie je Soutěska Skákajícího tygra, nebo-li správně Tygřího skoku (Tiger Leaping Gorge). Jméno dostala podle legendy - tygr utíkal před lovcem a přeskočil soutěsku v nejužším místě, tedy skočil si takový 25metrový skok. Soutěska se nachází na řece Yangtze a je nejhlubší na světě (od nejnižší rokle k vrcholkům hor má 3900m).
Město Lijiang s historií jdoucí až 800let zpátky patří mezi památky UNESCO. Název v překladu znamená "nádherná řeka". Je známý hlavně svým systémem vodních kanálů a můstků. Ve městě se nachází palác Mu-fu, postavený dle vzoru Zakázaného města v Pekingu. ...

12. 8. - 24. 8. 2006

Ráno probuzení v sociálních ubytovnách v Deqenu. Před nástupem do autobusu ještě stíháme nakoupit jídlo. Cesta do Zondiang trvá déle, než jsme čekali, chvílema je mi i špatně. V Zondiangu bereme taxi a jedeme hledat ubytování do staré části města. Nacházíme moc pěkný hostel, celý dřevěný. I umývarka a sprcha je ze dřeva. A přesto čisté a pěkné. Obcházíme město, staré čínské domy, povětšinou ze dřeva. V domech jsou restaurace a obchůdky se suvenýry. V jednom si kupuji sukni. Obrovský modlitební válec tu roztáčejí lidi. Kousek válce je vidět ze dvora našeho hostelu. V jednom malém klášteře leží na zemi velká hlava Buddhy. Jinak docela dost turistů.

Večer máme sraz s Amíky a jdeme s nimi na večeři. Poměrně příjemný večer. A spíme v hezkém hotýlku. Jen škoda, že ty Číňani tu zase dělají bordel, když se vrátí obveseleni odněkud v noci.
Druhý den ráno už hostel tak pěkně nevypadá. Je tu bordel po Číňanech ze včera. Dneska chceme navštívit klášter nedaleko Zondiang a večer jet autobusem do Chiaotou, na začátek "Soutěsky Skákajícího tygra" (Tiger Leaping Gorge).

Klášter je vcelku pěkný, hlavně velký. Uvnitř je obrovská socha Buddhy, vyjít se dá i do druhého patra, k Buddhově hlavě. Mniši se tu modlí - tedy spíš harmonicky bručí modlitby. Jednotlivé motlitby oddělují zvoněním a pak opět harmonické bručení. Hezky tím dokreslují atmosféru.
Po prohlídce kláštera se vracíme do hostelu pro věci a jdeme na autobus. Ten nás hodí za 2 hodiny do městečka, odkud začíná cesta do Soutěsky Skákajícího tygra.

Čekáme s Maťou u věcí, kluci jdou na obhlídku. Vrátí se s tím, že vstupné do soutěsky stojí 50Y a je tam nějaký dohled. Doufáme, že večer už tam nikdo hlídat nebude a vstoupíme bez poplatků. Jdeme se tedy najíst a počkat až se setmí. Čekáme u silnice a kluci se střídají v obhlídkách, jestli tam ten strážný pořád je. Pak najednou přijde Honza s tím, že cesta je volná. Jdeme tedy kolem nějakého domku, jakoby děsně nenápadně. Potom odbočujeme na cestu, měla by vést soutěskou. Tomáš vyžaduje skautsky, abychom svítili čelovkou jenom přes prsty - je méně světla a jsme pak méně nápadní. Jdeme notný kousek, ani nevím, jak dlouho. Je děsný vedro a kolem to strašně nahlas bzučí. Na jedné slepé cestě se rozhodujeme postavit stany a přespat do rána.

Ráno už tady zevlujou nějaký chlapíci a nabízejí nám koně na odvoz věcí. Odmítáme. Chvíli se táhnou s námi, jeden vydrží až do věhlasného kopce, kde je tzv. 30 zatáček. Je to trochu strmější krpál. Jdeme pěknou džunglí, baťohy něco ke třiceti kilům. Lije z nás pot jako z konve. Kolem jsou kytky, co jsem v životě neviděla. Nádherné. Spousty motýlů a hmyzu velkých rozměrů. Výhledy zas tam moc nejsou, je přeci jen opar. Snažím se fotit nějaké květiny, ale s tím baťohem je to náročné. U cesty jsou občas babči, co ve stánku prodávají vodu a ovoce, jiné babči sedí u vyhlídkového místa a za vyhlídku chtějí zaplatit.

K večeru přicházíme do Half-way guesthouse. Poměrně pěkný hostel, hlavně se super kuchyní. Honza chce stavět stan, ale bohužel tady nikde kolem není vhodné místo. Pouze úzká cestička, co vede ve strmé stráni. Ubytováváme se tedy tady.

Ráno snídáme Banana pancake - moc dobrý. Ranní sprcha také přijde vhod, ale hned jak vyjdeme za dvorek hostelu, udeří nás do uší mohutný bzukot a děsné vedro. Říkám si, že by tu taky mohli žít hadi. Zvlášť když se pak brodíme vysokou travou a kapradinami. A taky že jo. Maťa za nedlouho jednoho potká. Cesta je trochu zmatená. Chceme dojít do Walnut Garden, ale asi to znamená sejít na silnici. Mapy víceméně neexistují. Nakonec tedy scházíme, svahem se jít nedá, je přerušen roklinou. Jdeme kousek po silnici a myslíme, že každou chvíli musíme odbočit někam zpátky do svahu do Walnut Garden. V jednu chvíli odbočujeme a zde se vzájemně ztratíme. Nebudu více rozepisovat události ve Walnut Garden - kdy Tomáš šel svou cestou a Honza taky svou. Nakonec jsem tu zůstala sama někde uprostřed kukuřice a slunečnic. Kolem se občas vynoří nějaký nechápavě koukající Číňan s proutěným košem na zádech, slaměným kloboukem a plátěným oblečením. Vracím se na původní cestu, odkud doufám, že Honza neodbočil. Nakonec Honzu najdu a společně hledáme M+T. Hledáme docela dlouho a neúspěšně. Hlavně taky nevíme jestli jsem určitě ve Walnut Garden - měl by tu být guesthouse, ale takového nic v této vesnici není. Pak jsme se nějak domysleli, že ten guesthouse je možná dole u silnice. Cesta stejnak nepokračuje, musíme k silnici sejít tak i tak. Ještě že jsme si v rychlosti s Maťou řekli, než se vydala směrem po Tomášově zkratce, v nejhorším sraz u guesthousu.

Sejdeme tedy na silnici a po pár kilometrech přicházíme k Walnut Garden Guesthouse. Maťa s Tomem tady sedí u silnice a tváří se jako, že na nás čekají už dlouho. Dáváme si jídlo v jedné místní restauraci a pokračujeme někam dál postavit stan a přespat. Opět trochu rozpory ohledně místa na stan. Nakonec spíme každá dvojka jinde. Večer ještě vařím polívku, koukáme na hvězdy, kecáme dlouho do noci a než jsme postavili stan, zahlédnu hada, jak utekl někam do roští.

Ráno se scházíme se zbytkem výpravy a pokračujeme po silnici směrem na "ferry". Odbočka je značena šipkou. Scházíme dosti prudkým svahem dolů k vodě. Tady už potkáváme pár čekajících cizinců. Okolí se ale netváří jako že by se něco dělo. Čekáme, voláme, nic se neděje. Na druhou stranu přijdou nějací jiní turisti. Tak snad to pojede. Koukají do budky, co stojí na břehu u přivázané loďky. Nikdo tam. V povzdálí jsou čínští dělníci. Někdo se jich jde zeptat. Mezitím už někomu dojde trpělivost (čekáme dvě hodiny) a jde pryč. Od čínských dělníků ten někdo zjistil, že v době vysoké vody tento letní ferry nefunguje. Drápeme se tedy tím šíleným krpálem zase zpátky na silnici a pot z nás jenom teče. Ostatně to tady pořád. Nejhorší je když kapička potu zteče do oka, to pak pěkně štípe. Na silnici píšeme vzkaz, že ferry nefunguje. Někdo odjíždí taxíkem, my se vydáváme pěšky po silnici 5 km, kde by měl být zimní ferry a ten snad funguje i v létě. Amíci nám věnují svůj zbytek vody a vyrážíme na cestu.

Je to po silnici samá zatáčka a nekonečná cesta. Při jednom odpočinku se s námi začne kamarádit několik rodinek Číňanů na auto-výletě a nasazují si naše baťohy a zkouší hůlky a pak se s tím fotí. Věnují nám za to tašku plnou ovoce a ořechů, takže to byla dobrá výměna.
Když se konečně asi už opravdu blížíme k přívozu, přižene se skupina čínských turistů, že na ně přívoz dole čeká a že dnes ještě pojede. Pelášíme tedy za nimi, abychom se ještě dnes svezli. Je to docela výkon. A když jsem pak doma viděla svoji fotku na přívozu, tak jsem se zděsila, jak zničeně vypadám (tady nezveřejňuji).

Na druhé straně řeky je opět krpál, ale k našemu štěstí hned u řeky jsou ve skalách vykutaná pěkná místečka na spaní. Zůstáváme tedy tady. Koupeme se v řece, vaříme dobrou večeři, čaj s citronem a večer pozorujeme hvězdy. Na druhé straně někdo chodí se svítilnou. Maťa se bojí, že je to lupič, ale byl to nejspíš převozník.

Na druhý den vystupujeme do toho kopce od řeky a ve vesnici Daju se přejídáme nanuků. Taky obědváme vajíčkový sandwich a jdeme někam do džungle. Podle teorie pánského zastoupení výpravy, bychom měli projít hory někudy, kde turisti nechodí a vidět tak nedotčenou horskou přírodu. Ve skutečnosti cestu je problematické najít, je vedro a prodíráme se pořád nějakou kukuřici nebo jiným roštím. Občas se objeví v té kukuřici Číňan a málem mu vypadnou oči z důlků, když nás spatří. Naše záchrana je zdejší zavlažovací systém, kde se dá alespoň občas zchladit.

Dojdeme k údolí, kde začnou spory, jestli to má cenu jít tím údolím nebo ne. Přespíme na docela pěkném místě, ne daleko od vesnice. Pak pokračujeme do té džungle. Jdeme po jakési lesní vyšlapané cestičce vedoucí do nikam. Zajímavé, že i tady se občas objeví Číňani (dokonce jeden asi blázen sekal kolem sebe větvičky mačetou), ale hlavně často narážíme na krávy a býky. Normálně býci v džungli. Docela se jich bojíme, ale naštěstí se oni nás bojí ještě víc. Les je docela zajímavý. Zvláštní flora. Roste tu hodně lišejníku, obrovských rozměrů. Některé visí ze stromů jako vánoční řetězy. Putováním po tomto lese zjišťuji, že každé údolí je svým složením vegetace dost odlišné. A také mě překvapuje kolik je tu vody (četné potůčky). Občas nastávají spory o cestu, ty vyšlapané pěšinky se totiž rozdvojují, a tím vzniká dilema, kterou pěšinkou se vydat.

Procházíme shořelý les, který je zčásti přerostlý novou vegetací. Spíme na cestě u náhonu. Chceme si udělat oheň, kolem je spoustu dřeva a lilií, jenomže - zvláštní - ale nepodaří se nám to. Dřevo nechce vůbec hořet.

Další den pokračujeme v cestě džunglí. Cestička se postupně zmenšuje, někdy téměř vymizí, jediný důkaz člověka tu jsou pohozené obaly od sušenek. Prodíráme se bambusy a takovým vysokým lupením co vypadá jako naše netykavka. Ke všemu místy jsou popadané stromy, které se musí přelejzat nebo podlejzat, každou chvíli se za něco zachytí velký batoh a vůbec je opět pekelné vedro (nebo hlavně vlhko). Vylejzáme na vyvýšeninku odkud jsou vidět nějaké skalnaté vrcholy. Rostou tady jehličnany s modrými šiškami - krásně modrými. Lezu na strom šišku utrhnout, ale vůbec to nejde (drží hrozně pevně). Pak tady rostou taky obrovské podlouhlé šišky. Ta modrá cestou do Prahy modrou barvu ztratila a vyteklo z ní spousty smoly. Doma jsem ji pěkně vysavovala a vyprala. Asi za tři měsíce po příjezdu najednou koukám do košíku se šiškami z Číny a ta původně modrá tam chybí. Kam zmizela? Pak koukám, že je tam plno drobného bordelu. Šiška prostě v teple pukla a rozpadla se na prvočinitele. To byl smutný konec modré šišky.

Sestupujeme na písčitou zátočinou, co tady vytváří horská řeka. Kolem jsou asi pěkné kopce, ale bohužel v mlze. Nacházíme tu nocležiště nějakých poustevníků - nejspíš nějakých sběračů. Samozřejmě zase nevíme, kam jít dále. Tomáš a Honza jdou prozkoumávat cestu, každý někam jinam. Potkáváme ty sběrače, ukazují, že cesta vede někam dál do hor a pak se vytratí. Honza se po chvíli vrátí a snaží se s Maťou rozdělat oheň. Je to záležitost minimálně na hodinu, dřevo vůbec nehoří. Zvláštní. Přitom vypadá jako dost vysušené. Tomáš je pryč hrozně dlouho až o něj máme strach. Nakonec se vrátí, že došel někam dál do hor, kde cesta pokračuje jenom mezi skalami a že to tedy projít nepůjde. Hurá! Budeme se muset vrátit.

Na druhý den vyrážíme na lehko s Honzou podívat se do těch míst, kde byl Tomík. Bohužel ráno trochu poprchává, takže je zataženo a okolí není moc vidět. Cesta si také žádá prodírání se hustými bambusy (mokrými), což mě ani trochu netěší. Nahoře je opět hezká planina, dále by se opravdu muselo jít spíše lezecky. V okolí pěkné vodopády a taky ty sběračská doupata.
Vracíme se zpět k náhonu a podél něho dojdeme na kraj džungle a k silnici, kde jezdí auta snad do Lijiangu. Bere nás rodinka v minibusíku až tam. Lijiang vypadá večer jako Disneyland - hrozně nasvícený. V hostelech mají buď plno, nebo draho. Nacházíme jeden, musíme se rozdělit do dvou pokojů (jeden smíšený a druhý ženský).

Couráme po městě, je to víceméně dřevěné město s plno vodními kanály. Vcelku pěkné, akorát, že je ve městě jeden krámek se suvenýry vedle druhého. Navštěvujeme Prague´s Café, jediná známka Čech je tady jeden pohled a obal od tatranky od jednoho Čecha. Je to takový lepší podnik na místní poměry, kávu mají dobrou.
Navštěvujeme místní věž-rozhlednu, co je večer zeleně nasvícená. Kolem rostou chvojky a dělají si picknicky Číňani - vezmou klece s ptáčky a rozvěsí je po stromech. Pod nimi si pak udělají picknick. Do paláce zdejšího zbohatlýka jsme pak nešli, vstupné se nám zdálo drahé.
Večer kecáme na terase s Polkama, co cestujou jenom ve dvou holkách a chystají se do Laosu. Radí nám, že se v Irkutsku máme ubytovat v jednom buddhistickém centru, že jim napíšou, ať nás čekají.

Na další den se vypravuje do nejznámějšího místa Číny - Dragon Pool Parku. Je to víceméně jedno jezero, s můstky, ostrůvky a altánky kolem. Někdy se tu konají koncerty a jiné kulturní akce. Jinak nic extra zvláštního. Zajímavá je spíše návštěva kaligrafické školy, ale učitelům bohužel nic nerozumíme, tak nám to moc nedalo. Maťa zjišťuje, že má mezi penězi falešnou 50ti-bankovku (druhá nejvyšší) a nemůže se jí zbavit, protože Číňani hned poznají, že je falešná.

Odpolko se dostáváme i na místní tržiště, kde vidíme prodej živých zvířat, což je pro drsnější nátury. Nejhorší je, když Číňanky překládají nějaká selata, vezmou ho za zadní nohu a někam táhnout a ty prasata dělají strašný rámus, až to rve uši.
Maťa s Tomem jdou večer na koncert místní lidové hudby a my s Honzou se snažíme část fotek vypálit na CD, ale je to nějaké komplikované, tak Honza přepálí jen část. Večer pak kecáme v Prague´s Café se dvěma Čechy, co jsme tu potkali. O půlnoci se zhasíná zdejší noční osvícení, takže Disneyland se rázem ocitne v naprosté tmě.

Ráno jdeme na bus do Kunmingu. Odsud máme v plánu pokračovat do Pekingu. Máme trochu naspěch, protože jsme z hotelu nevyrazili včas. Narychlo kupujeme jídlo na cestu. Před nástupem do autobusu Maťa s Tomem zjistí, že jim někdo ukradl jejich pletenou tašku, kde měli průvodce Číny, flashku s fotkami, deníček a nějaké další věci. Finanční ztráta sice nepatrná, ale jinak pro nás to jsou věci hodnotné. Bez průvodce budeme dobře tápat, deníčku je škoda stejně jako fotek z celého Yunnanu.

V Kunmingu se ukazuje, že nemáme šanci se do Pekingu dostat ani jinam podobným směrem. Vlaky jsou vyprodané 10 dní dopředu, do Chongquingu taky. Jeden kluk mi říká, že za 10 minut jede vlak do Pekingu, co má místo. Ptáme se ženské v pokladně, ale ta nám sdělí, že je to sice pravda, ale vlak stihnout nemůžeme, když jede za 10minut. Takže nám lístky prostě neprodá. Kluci tedy zaběhnou na autobusák, kde seženou lístky alespoň do Chongquingu, města na přehradě Tři Soutěsky.

Cestou do hotelu potkáváme spoustu podivných žebráků, různě fyzicky zbídačených a v otrhaném oblečení. Někteří tak různě spí na ulici a tváří se duchanepřítomně.
V autobuse do Chongquingu je pěkná zima, klimatizace je puštěná moc silně, zatímco venku panuje nehorázné vedro. V té klimožce jsme pěkně nastydli a potýkali se tím následující týden až dva. Jedna zastávka na WC je zajímavá, neboť když jdu na zdejší čínský (nebo-li turecký) záchod, vypadá to tu jako ve chlívku. A nějaké divné chrochtání je slyšet za zády. Když se pak kouknu přes ohrádku dozadu, tak tam opravdu je chlívek s prasaty.
Další zajímavostí bylo, že s námi cestoval vězeň. Měl spoutané ruce a nohy taky, zároveň přikované k posteli v autobuse. Vedle na posteli byli na každé straně policajti.