... Pevnost Tash Rabat patří k jedné z mála historických památek Kyrgyzstánu. Jedná se o karavanseráj z 15. století, který byl rekonstruován v roce 1984 a stojí uprostřed pouštního hřbetu At-Bašy. Nedaleko je sedlo Čatyr (4200m), ze kterého je vidět na jezero a hraniční přechod Torugart. Název jezera Čatyr-köl by se dal přeložit asi jako Božské jezero.

Hraniční přechod Torugart, ve výšce 3752m je v blízkosti pohoří Ťan-Šan. V zimě je neprůchozí, neboť cesta k němu je zasypána sněhem a je ohrožena lavinami. Hraniční pásmo je asi 7km široké a nachází se v něm několik ostnatých plotů. Za hraničním pásmem je první čínská kontrola asi 5km a za dalších 48km následuje pravá "china custom station", společná i pro Irkeshtam (druhý přechod z Kyrgyzstánu do Číny) ...

27. 6. - 3. 7. 2006

Do Biškeku přilétáme v půl třetí ráno místního času. Opět Kyrgyzové na letišti s velkýma placatýma čepicema, letištní hala trochu opravená, pasová kontrola nás vítá v Kyrgyzstánu a před odletovou halou čekají taxikáři: "taxi, taxi!" Směju se. Vlastně se tu nic nezměnilo.

Zbytek času jsme přečkali v hale a ráno vyrazili maršrutkou na autobusák. "Čolpon Ata, Čolpon Ata", vykřikují maršrutkáři. Opět známý ruch. Zvláštní, že ta Čolpon Ata je tady vždycky nejvíc slyšet, přitom tu je spousta maršrutek co jede někam jinam.
Maťu s Tomem uklízíme k hale (Tomovi není dobře) a jdeme s Honzou nakoupit nějaké jídlo na cestu a zkontrolovat internet. Na Oš-bazaru teprve vybalují, takže tu koupíme jenom "lipjošku" - stará babička se s úsměvem nezapomene zeptat odkud jsme. Nakonec nákupy tedy hlavně v "Cumu", mail od Hasana potvrzuje, že se sejdeme v Torugart Pass.

Opět rychlá cesta k autobusáku, Maťa s Tomem porozprávěli s místním Kyrgyzem. Nakládáme se do maršrutky, dost stará, ale Honza se raduje, že bude aspoň levná. Nacpaná na maximum, holčička sedí pani na kolenou, chlapec spí v klíně dědovi v al-kalpaku. Od Balikči jedeme po docela prašné cestě mezi horami, cestou míjíme kamiony přeplněné starým železem. Prý to vozí do Číny. Občas pod ňákým kdosi leží a něco spravuje.

V Narynu nás řidič přehazuje do jiného auta. Není aspoň tak staré a vyhrává tu místní pop music. Za chvíli jsme v At-Baši. Řidič se jak jinak než vyptává, kam jedeme a do Tash Rabat nás "samozřejmě" doveze, jen trochu prodiskutujeme cenu. Jede ještě pro manželku, ta nás pohostí u nich doma a pak už jedeme i s ní a dvěma syny (další dva studují v Biškeku) do Tash Rabat. Tash Rabat je druhá nejvýznamnější památka Kyrgyzstánu.

Dáváme rodince pohled Prahy na památku, loučíme se a já se těším, až si lehnu. Pozvání na večeři od Shepherd´s Life jsme odmítli - třikrát!!! Jsme tak 2500 m. n. m. Lehce mě pobolívá hlava.

Probuzení je typicky kyrgyzské - kolem stanu mekají kozy, bečí ovce, dupou koně a občas se nezapomene přihlásit nějaký ten osel. Koukám na hodinky, 9,00. "Že by?" Pak mi ale dojde, že nemám posunutý čas, takže je 13,00. Je mi nějak slabo, spaní taky nic moc, to je asi tím výškovým šokem. Když si nasadím svůj 25 kilový baťoh na záda, tak se mi udělá mnohem lépe:-). Ploužíme se travnatými kopečky směrem k sedlu Čötyr-Pass, vede tudy hedvábná stezka. Spíme asi ve 3300. V noci nemůžu spát, Honzovi je blbě. Maťa s Tomem se dávkují Ibalginem kvůli bolestem hlavy.

Druhý den stoupáme k sedlu do 4000. Zpočátku se vyskytly pochybnosti, kudy vlastně cesta vede, ale to se po menší roztržce vyřešilo. Za sedlem je vidět jezero, což mi trochu vyrazí dech. Jezero je totiž hrozně daleko a teprve za jezerem se nachází Torugart. Naštěstí i tohle se vyřešilo, protože se po chvíli na obzoru objevilo ještě jedno jezero a mnohem blíže. Přesto k němu jdeme po travnaté nekonečné pláni několik hodin. Bolest hlavy neustoupila a všem nám je nějak ne zrovna nejlépe.

Překvapuje mě, co s námi nadmořská výška dělá. Nejsme zase tak vysoko (cca 3000). Je to asi tou rychlou změnou. Přes noc mě trochu povolila bolest hlavy, tak svítá na lepší časy. Voda v jezeře není zrovna ideální. Plave v ní malý červený plankton, který nemůžeme odstranit ani filtrací. Nezbývá než vodu převařovat, případně dezinfikovat. Převařený plankton se dá alespoň pít, za to ten dezinfikovaný má příšernou chuť i po přidání velkého množství Tangu. Den trávíme obcházením jezera, tzn. že celý dne jdeme po trávě. Střídá se tu oblast růžových skalniček, pak něčeho žlutého nebo jenom zelená tráva. Půda je dost vysušená a místy i značně popraskaná. Ptáci hnízdí na zemi v té trávě a často potkáváme jejich hnízda. Žádná větší zvířata se tu nevyskytují (ani místní koně či krávy).

Cestou potkáváme podivnou konstrukci neznámé funkce. Tomáš se domnívá, že to slouží Kyrgyzům k získávání medu od včel. Honza zase tvrdí, že to je naváděcí systém pro přistávání mimozemšťanů. Mě osobně žádná teorie nenapadá (ale později jsme to potkali ještě jednou, myslím, že u Bajkalu).

Obcházíme jezero, na druhé straně jsou vidět domky Torugartu. Obejít jezero znamená celý den jít po trávě s tím, že vzdálenost se opticky vůbec nezkracuje. Do jezera také přitéká množství přítoků, většina z nich se naštěstí postupně vytratí dále od jezera. Kromě jednoho. Ten musíme přebrodit a je to docela silný tok. Honza se obětavě vysvlékne do plavek a začne zkoušet hloubku. Tomáš nervózně postává u břehu, neb mu Maťa řekla, že v řece můžou být pijavice. Honza několikrát zkouší přejít řeku na různých místech a vždycky tak v půlce začne plavat. Pak najde místo, které je nejmělčí voda - dosahuje po prsa. Přenášíme věci po menších částech, škaredá bahnitá voda, na dně kluzké bahno a není to úplně bez proudu. Ke všemu se tak dramaticky zatáhlo a je docela zima. Večer stanujeme opět u jezera, pro pitnou vodu však musíme chodit daleko, protože kolem jezera je dost rozsáhlých bažin (obydlených opeřenými kolegy). Zato Torugart se trochu přiblížil.

Ráno nás probouzí sluníčko, i když v noci se strhla pěkná buřina. Pokračujeme travnatou plání k domečkům, který jsou pravděpodobně Torugart - hraniční přechod. Kolem nás chvíli krouží zvědavé koně. Po pár hodinách chůze jsme u hranice. Prašná cesta podél ostnatého drátu občas vybaveného kulometnými hnízdy (naštěstí jsou prázdné). Kyrgyz nám přijíždí vstříc na koni, objede nás a zase zmizí. Že by nějaký průzkum? Vstupujeme do Torugartu - vypadá to tu jako po výbuchu atomové bomby. Rozpadlé betonové stavby, občas prostřílené, staré cisterny, motory se válí na cestě. Tomáš s Maťou staví stan, my mezitím obhlížíme Torugart. Potkáváme chlápka - nejspíš ten na koni, tak se žvatlavou kyrgyzo-ruštinou bavíme. Klasické dotazy: "odkud jsme, co chceme, kam jdeme a kolik nás je". Zavede nás k nějaké ženské, kde domlouváme jídlo (polívku). Jinak to tu vypadá fakt hodně mrtvě.
Jdeme to říci Tomášovi a Matě. Mezitím kolem nás dvakrát projede náklaďák, vystoupí nějaký chlápek a něco povídá klukům. A pak že máme jít s ním.

Vysvětluje nám, že prej jsme v pohraniční zóně a při vstupu sem jsme se měli registrovat v Narynu. Vzhledem k tomu, že jsme přišli přes hory, všechny kontroly jsme obešli a on to teďka musí nějak vyřešit. "Ničevó strašnóvo!" (kupodivu prej nejsme první:-).
Nicméně ale řešení trvá pěkně dlouho a nezdá se, že by se něco dělo. Chceme jít k té ženské na jídlo, tak nás tam posílá s dozorem. Po návratu začíná pěkný večer s vojáky. Prej co chceme pustit za DVD - tak si něco sami vybrali, nejspíš ten film neviděli poprvé. Pořád nějaké otázky, kolik vypijeme vodky za večer (oni dají tři lahve na hlavu), jaký je u nás pivo a jak můžeme přijít přes hory, když tam žijou vlci a medvědi. A pak se ptali, jak to v těch horách vypadá. Naštěstí digitální foťák se mi podařilo utajit, když chtěli vidět fotky. Tvrdili jsme, že máme jenom kinofilmový (přeci jen tam bylo hodně fotek z toho Torugartu).

   Po příletu do Biškeku jsme jeli maršrutkou do At-Baši. Odsud jsme se přesunuli k pevnosti Tash Rabat a šli pěšky přes hory k sedlu Čatyr, které mělo něco ke 4000m. Sedlo jsme přešli s lehčími bolestmi hlavy a zamířili to k Čatyr-köl (jezero). Půlku jezera jsme obešli, něco i přebrodili a dostali se tak k hraničnímu přechodu Torugart. Ten je pro cizince normálně neprůchozí a pracuje jen ve všední dny v určité hodiny. Naštěstí jsme v poslední chvíli ještě v Čechách domluvili "guida" na převedení přes Čínskou stranu hranice. Měli jsme zde trochu řešení s pohraničníky, ale nakonec se přes úchvatné hraniční pásmo dostali až do Kašgaru, v čínské provincii Xinjiang.

FOTOGALERIE

Tak ubíhá čas, čekáme na příjezd nějaké vyšší osobnosti a koukáme na MTV (americké stupidum) v ruštině.

Kolem jedenácté v noci dorazí ta vyšší osobnost. Chlap jako hora a vedle něho někdo, kdo vypadá jako velitel z Korejské války. Zase stejné otázky, co jsme odpověděli snad stokrát. A k tomu "jaký je v Čechách pivo a jestli jsme v horách potkali vlky." A opět se nic neděje. Něco před dvanáctou přijde, že vedle je místnost a tam máme přespat. Tomáš říká, že má venku postavený stan a to jim trochu vezme dech. Nicméně ho pošlou pro stan a za 45 minut se musí vrátit (nejpozději) - odchází samozřejmě s dozorem. Naše pasy prý zítra ráno, musí přijet zase někdo jinej bo co.

Docela mě to přestává bavit a ke všemu v té místnosti co máme spát je pěkné vedro. Jediná útěcha je, že zítra pro nás má přijet Hasan - chlapík z Kašgaru, co jsem domluvila na poslední chvíli před odletem přes Lonely Planet Thorntree, nabízel převod přes Torugart, který je normálně pro cizince neprůchozí.

Přechod hranice a vstup do Číny

Ráno mě probudí telefonování - z odposlechu poznávám, že se to týká nás. Vojáci mezitím mají ranní pohodu, vyhrává jim tu hudba a chodí si čistit zuby do umývárky. V devět přijde nějaký chlápek, že si máme vzít věci a jít ven. Říkám si, jestli nás tam náhodou nezastřelí, ale místo toho nám podá pasy a potřese rukou. A pošle nás k nějaké závoře. U závory už stojí nekonečná kolona aut, hlavně kamiónů naložených starým železem. Před závorou je chlápek s kalašnikovem, vždycky tak po půl hodině závoru otevře, pustí jedno auto a pak zase zavře. Občas nějaký osobák předjede kolonu, vystoupí z něho zuřivý turista s anglicky hovořícím guidem a domáhají se cesty přes závoru. Chlápek s kalašnikovem je ale pouští, jak se mu zalíbí. Někdo nám říká, že bez auta se na druhou stranu nedostaneme. Asi po hodině čekání se objeví jiný maník z Korejské války, ptá se, odkud jsme přišli a pak si vezme naše pasy a zmizí v domku, ze kterého jsme před hodinou vyšli. Trvá to další hodinu, možná dvě, než vyjde ven a zamává na nás, že tam má někdo jít. Tak jde Honza. Notnou chvíli rozpráví s maníkem venku, pak zajdou dovnitř a dlouho nevychází. Nevim, jestli to dalo další hodinu, než vyšel s tím chlápkem a s našimi pasy. Ale pak už vše probíhalo hladce.
Jdeme přes závoru do budovy, kde na nás mávají vojáci ze včera, už si pamatují naše jména a jsou veselí. Vyplňujeme nějaké papíry a projdeme několik různých kontrol. Pak se objeví zase ten Korejský voják a říká, že nám domluvil autobus. Divím se, kde se tady bere autobus ale dobře.

Jedeme několik km přes hraniční pásmo, kolem opět ploty z ostnatých drátů asi tak po kilometru. Vojáci nás doprovází v autě za námi, pak nás předjedou s veselým troubením. Kamióny se plouží do kopečka, občas se musí vyměnit nějaké to píchnuté kolo. Vystupujeme u další závory. Čekají tu některý z turistů, co jsme už potkali ráno. Podle maníka z Korejské války by nás tady měl Hasan vyzvednout. Ptám se kolik je hodin. V mailu bylo 12,00 místního času. Ale co je místní čas. Ten co platí v Kyrgyzstánu nebo ten co platí v Číně - tam je oficiální čas Pekingský a to je o několik hodin více. A Kašgarský čas nikdo neví, jestli je stejný nebo o hodinu či dvě více. Mám trochu obavy, že jsme tady pozdě. Korejský maník nám radí, že když do šesti nikdo nepřijede, máme se sebrat a jít zpátky. Oni už nám pomůžou. Jiná ženská, místní agentka (asi čeká na někoho z Číny) zase tvrdí, že si myslí, že by bez nás neodjel. Tak uvidíme.
Přijíždí nějaká dodávka, chlápek jde s papíry k té ženské a ona ukazuje na nás. A opravdu, autíko přijelo pro nás. Jaká radost. Loučíme se s Korejskými kamarády a vyrážíme směr do Číny.
Pozn. autora: Korejští maníci vůbec Korejci nebyli. To jen tak vypadali v těch maskáčích a čepicích. Jinak národnost byla pořád Kyrgyzská.

Vítá nás Čínská lidová republika

Opět jedeme několik kilometrů pohraniční zónou, poměrně zajímavou hornatou krajinou. Sjíždíme ze sedla ve výšce 3700m, průvodce nás vítá anglicky (řidič anglicky nemluví).
Přijedeme na první Čínskou kontrolu. Baťohy projíždějí röntgenem, hodinka čekání. Pak pokračujeme dále, asi 50km kde je oficiální čínský přechod spojený ještě s pasovou kontrolou.
Tady opět röntgenování baťohů, otázky na potraviny, vyplňování papírů a hlavně jestli nemáme satelitní telefon. První Číňanka, kterou jsme potkali na pasové kontrole, byla vcelku hezká.

Pokračujeme dále směrem na Kašgar. Lidi bydlí v domečkách - bunkrech z hlíny, chovají všemožná zvířata a vozí melouny na kárce zapřažené oslíkem. Krajinka je poměrně hezká, občas lidi mají postele venku, jen tak mezi topoly a tam bydlí.
V Kašgaru nás vítá obrovská socha Mao Ce-tunga. Průvodci říkáme, že chceme do nejlevnějšího hotelu ve městě, tak dostaneme poměrně luxusní hotel - je to prý nejlevnější, v ostatních cizinci bydlet nesmí. Veze nás ještě někam ke známému na výměnu peněž. V hotelu chtějí ještě zálohu, takže nám na závěr zbyde 5Y. Tomík kupuje kousek melounu za 1Y a za zbylé čtyři koupíme 4 placky chleba.

[Tisk textu]