... Bajkal je nejhlubší jezero na Zemi. Je tvořen příkopovou propadlinou na rozhraní dvou tektonických desek, které se každým rokem rozestupují asi o 2 cm. Je to také nejstarší jezero na Zemi (20-30 milionů let staré). Průměrná hloubka je asi 730m, maximální 1680m. Je zde soustředěna 1/5 světových zásob povrchové sladké vody. Průměrná nadmořská výška hladiny jezera je 456m. Na jezeře je 22 stálých ostrovů. Voda je průzračná (viditelnost až 40m) a bohatá na kyslík. Okolí Bajkalu je hornaté a krásné ...

7. 9. - 17. 9. 2006

V deset hodin místního času přijíždíme do Irkutsku. Ihned kupujeme lístek do Moskvy, máme trochu starosti, abychom opustili Rusko dříve, než nám skončí platnost víza. Nakonec to vyjde tak, že bychom do Moskvy měli přijet 21.9. ve čtyři ráno (vízum končí 22.9.). Tak snad ještě ten den seženeme v Moskvě vlak na Ukrajinu a z Ruska odjedeme do 22. do půlnoci.

Jdu na záchod někam za nádraží (oficiální WC nemůžu najít) a málem mě tam sežere pes.

Polka Renata z Lijiangu nám poradila, ať se ubytujeme v buddhistickém centru někde na okraji Irkutsku. Slíbila, že buddhistům napíše e-mail, aby nás čekali. To se asi nestalo, poněvadž nás nejen nikdo nečekal, ale byl docela i problém doklepat se někoho v tom jejich zabedněném domě. Nicméně nám dovolili se ubytovat za poměrně malou cenu. Později se asi trochu divili, když jsme jim řekli, že nejsme buddhisti (při zpáteční cestě od Bajkalu nás už ubytovat nechtěli). A taky se trochu divili, že jsme sice přes Renatu, ale nejsme Poláci. Každopádně jsme si u nich mohli nechat věci těch 10 dní, co plánujeme strávit u Bajkalu. A to bylo super. Tahat 30-35 kilový baťoh se mi už fakt nechtělo.

Další raritou Irkutsku bylo shánění OVIRU - povinné registrace. Strávili jsme s tím celý zbytek dne od našeho příjezdu. Obešli jsme snad všechny policejní stanice v Irkustku, ovšem bez úspěchu. Nikde nám to důležité razítko dát prostě nechtěli. Prý, kde jsme ubytovaný, a když nejsme v hotelu, tak s námi musí jít na úřad ten, u koho jsme ubytovaný apod. Zlatý český úřady. U nás jsou sice taky fronty a nervózní lidi, ale pořád lepší než v Rusku (ke všemu tady se na těch úřadech registrujou hlavně Číňani). Na prvním úřadě nás poslali na jiný, prý podle toho v jaké bydlíme části Irkutsku. Na druhém úřadě nám po vystání "čínské fronty" oficírka poradila jít někam k mafii do hotelu Angara (kde musíme za razítko zaplatit). To se nám nechtělo, tak Honza, že by to zkusil na tom prvním úřadě. Tam jsme se snažili trochu více "otravovat" a jedinej výsledek byl, že jsme obdrželi kontakt na jinou mafii, co zařídí razítko za peníze. Jdeme tedy tam. Tady nám milá paní mafiánka sdělila, že dnes nám registraci udělat nemůže (zítra chceme odjet na Bajkal), ale že si okopíruje naše pasy, vezme naší imigrační kartu, 1000R a až přijedeme z Bajkalu, budeme registraci mít. "Že se nám to zdá drahé?". "Ne, ne. To je naprosto levné. Bez registrace je pokuta 1000R na člověka, takže 500 za razítko je pro jednoho vlastně hrozně výhodné." Může nám dát slevu 100R. Necháváme to být a opět bez registrace odcházíme. Nezbývá než zkusit tu Angaru. A tady? Otázka na registraci nikoho nepřekvapí. Ženská za pultem si řekne o 200R a ani nemrkne, když dává razítko na imigrační kartu. Takže jsme strávili celý den sháněním razítka, které pak bylo vyřízené za 5 minut.

Na Centrálným rynku prodávají jídlo všeho druhu, nákup na týden do míst bez civilizace není vůbec problém. Ve srovnání s Čínou naprostý ráj. Nakupujem a asi se budeme trochu přejídat. V domě vaříme večeři, zatímco buddhisti meditují.

V šest ráno druhý den vyrážíme ještě za šera na autobus. Překvapí nás, že Irkutsk přes noc pokryl sníh. Je pěkná kosa. "Hmmm, jsme na Sibiři." Lístky na autobus seženeme bez problémů, stačíme ještě koupit nějaké dobrůtky na cestu. Na nádraží potkáme skupinku německých mediků, jedou na Olchon. Povídají nám jejich trable v Rusku - asi jako my v Číně, my se v Rusku naštěstí domluvíme bez problémů (oni neumějí přečíst ani nápisy), tak vypadáme trochu jako drsní mazáci. Cestou jim radíme, co mají ochutnat a co vyzkoušet a jak se řekne rusky to a ono. Jedna těhotná Ruska, co jede s manželem na dovolenou, se vloží do rozhovoru a taky jim začne radit (umí trochu anglicky). Než vystoupí, tak Honzovi napíše jejich domácí adresu do Jekatěrinburgu, že je máme přijet navštívit. Asi půl roku po této události jsme obdrželi dopis, že se mladému páru narodila holčička a poslali nám kalendář Bajkalu udělaný z fotek během jejich (možná svatební) dovolené.

Vystupujeme před Olchonem, chceme se dát podél pobřeží Bajkalu směrem na sever. Již cestou autobusem opět obdivuju překrásnou ruskou krajinu. Občas tu tak volně roste marihuana a místní krávy to spásají. Zkoušíme stopovat. Moc aut tady neprojede, ale když už nějaké jelo, tak nás vždycky vzalo. Náklaďák a "ruský tank" - jiné tady nejezdí. Cesty jsou samé velké balvany, znamená to neustále kroutit volantem a auto se jen překlápí nahoru a dolu. Nicméně Rusové jsou tady doma. Žádný problém. Zastávka u "burchanu", "stakan vodky", nebo radši dva-tři, zasednu za volant a jedu dále. Další burchan. A pohoda. "Odkud jsme, kam že jedeme? Jak se nám líbí Bajkal? Že líbí? No dyť to je taky nejhezčí místo na Zemi." A opravdu je. Celá krajina má jedinečnou atmosféru. Listnaté lesy získaly "listopadovou" barvu, takže vše se rýsuje do červeno-žluto-světle zelené barvy. Bajkal má průzračnou modrou barvu, pobřeží je místy písčité, místy s barevnými bažinkami, jindy jsou zase skalky nebo četné výběžky, poloostrovy a poloostrůvky a ve vodě pak mini-ostrůvky. Stromy tady hrají absolutní prim, co se týče rozmanitosti tvarů. Večer rozděláváme oheň, dřeva je tu všude mraky a jídla máme plný baťoh.

Další den opět kousek chůze pěšmo a stopování. Jedeme na korbě náklaďáku společně se dvěma pejskama a vybavením na ryby. Burjat půjčuje Honzovi pletenou čepici, aby mu nebylo zima na uši. A samozřejmě vodka, ta taky zahřeje. Dostáváme ke svačině chleba s máslem. Vesničky jsou tak jednou za 30-40 kilometrů, dřevěné chaloupky, tmavě hnědá se světle modrou, případně bílou či zelinkavou barvou. Vesničky jako z pohádky. Uprostřed občas potkáte starý parní stroj či jinou pěkně zrezlou mašinu. Další ruský tank, slyšíme ho už z dálky tak běžíme k silnici, abychom ho zkusili zastavit. Dva kámoši - Štěpán a Valerij - jedou za svými otčíny. Ti tráví léto na chatě u Bajkalu a loví ryby. Dostanem upozornění, že v autě se nesmí kouřit, protože se veze benzín (obrovský barel). Trochu to uvnitř smrdí, tak se snažit větrat co to jde. Jinak cestou nesmí chybět burchanové zastávky - "stakan vodky", trochu odlít na zem na počest místa a tři další kopnout do sebe. Zastavujeme u Dímy - starý známý Burjat, co všechno zná a ví (ale mě byl nesympatickej), dostaneme ochutnat tuleně, je to mastný, slizký a divný. Nicméně se musíme tvářit, jaká je to dobrota - místní to považují za pochoutku. Ve dvě ráno přijíždíme ke stařečkům, Štěpán s Valerijem je zburcují, že mají přichystat hostinu. Krájejí se rajčata, okurka, jedí ryby syrové, pečené, vodka, pivo. "Spát přece budeme, jak jinak než u nich." (řekl Valerij)

Druhý den ráno je Valerij se Štěpánem už v sedm na jezeře a loví ryby. Vrátí se asi za hodinu a přivezou plné sítě. Valerij to kuchá, Štěpán odhání racky, co se chtějí taky přiživit, jeden stařeček připravuje oheň a vaří vodu, druhý odhání krávy co tady okounějí. Následuje snídaně, my si pochutnáváme na pečených rybách - bajkalský ómol, Rusové ale jedí hlavně ryby syrové. A zapíjí se jak jinak než vodkou. Chci se pomalu vytratit, ale pak přijde Díma. Díma co všechno zná a ví a určitě nám pomůže se dostat do Národního parku, kam je potřeba mít speciální povolení. Nasedáme na loďku a jedeme podél Bajkalu k Národnímu parku. Díma vystupuje a my čekáme v loďce. Pak přijde jiný Rusák - správce parku a řekne, že se omlouvá, ale že nás bez "bumášky" prostě pustit nemůže. No nic neva. Hezký je to tady všude, můžeme jít i jinam. Vystupujeme z loďky, Díma se podezřele rychle vytratil. Trochu se mi ulevilo, že jsme se konečně vyvlekli z tohoto vodkového království.

Jdeme pěšky to tajgy, Honza vytipoval kopec, na který vystoupáme a shlédneme jezero z vrchu. Prodíráme se tajgou, kupodivu je to docela průchozí. V lese jsou četné "trapy" - lovecké stezky. A střídá se tu hustší les s paloučky. Čekám, kdy potkáme medvěda. Nocujeme někde u potůčku v docela hustém lese. Druhý den se prodíráme dál, teď už se fakt prodíráme, a protože není nic vidět, stoupáme na první kopec, co potkáme. Tady se ukáže, že jsme vylezli na jiný kopec než jsme původně chtěli, tak musíme sejít dolů, prolézt jedno údolí a vylézt na vedlejší. Nahoře rostou kosodřeviny. Říkám si, jestli je horší kosodřevina nebo bambus. Teď se mi zrovna zdá, že kosodřevina. Na vrcholu pokochání pohledem na barevné lesy, nekonečné jezero (druhý břeh není vidět) a celkem strmý pochod dolů. Nocujeme na pěkném místě na palouku pod kopcem, medvěd ani tentokrát nepřišel.

Vracíme se zpět, vede tady vyježděné cesta. Cestou přes vesnici potkáváme opět Dímu, pozvání na čaj odmítáme (stejnak se tady čajem myslí vodka) a pokračujeme v cestě. Větší štěně kolem nás poskakuje a vyprovází nás daleko za vesnici. Cestou zjistí, že za veverkou na strom asi nevyšplhá a že ho svýma zásobama krmit nebudeme. A taky, že už je daleko od vesnice a že se bojí vrátit zpátky. "Co s takovým štěnětem?" Nastupujeme na korbu auta a pes běží za námi. Burjat se ptá, jestli to je náš pes. "Ne, ne, není. Ale jestli ho chcete, tak si ho vemte. Ten váš tady, už je starý a nemocný. Nechcete bílého, místo toho černého psa?" Nemůžu vidět, jak pes běží za autem. Burjat chvíli přemýšlí, a pak kývne, že si ho vezme. Naštěstí. Ve vesnici mu uvazuje provázek na krk (vodítka a obojky tady nevedou) a pes dále cestuje s námi na korbě. Loučíme se v další vesnici a na cestu vyfasujeme tři ryby (nebylo lehké Burjatovi vysvětlit, že šest ryb určitě nesníme). Ryby jsme pekli asi do čtyř do rána, jen tak na vodě bez soli. A přesto byly výborné! Ráno flegmatický balíme věci, přijede jiný Burjat na motorce a nese nám tři ryby. "Vazmjótje rybu!" Koukáme jak vyvorané myši. Další ryby. OK. Tak zase večer. Než ovšem pobalíme zbytek věcí, přijede další Burjat a dává nám další ryby. Poděkujeme, že už jsme něco vyfasovali. Cestou pěšky se opět nemůžeme vynadívat na krásu místní krajiny. V lese se válí paroží, jen tak pohozené. Každý obyvatel tady je rybář a lovec zároveň. Vždy večer se kocháme západy slunce a ráno nás probouzí neskutečně nádherný východ. Zastavujeme se asi na den v oblasti četnějších ostrůvků a poloostrůvků.

Je to trochu více obydlené a je trochu problém sehnat tady dřevo. Ale i tak jsme na oheň něco sehnali. Další den stopujeme zpět ke konci Bajkalu, s tím že následující den se vracíme do Irkutsku. Večer naposled rozděláme oheň, sníme poslední "chuť domova" (horalky co Honza syslil celou cestu až z Prahy a až na Bajkale jsme je dojídali), opečeme poslední kousky chleba jako topinky a pak ještě dlouho koukáme do horkých uhlíků. Bude se nám stýskat po tak hezkém místě.

FOTOGALERIE

Ráno, se řídím Honzovou radou, že Rusové uvazují šátky na stromy na znamení návratu. Obětuji jedno tričko, ze kterého vyrobím šátek. Ještě jsme neviděli ty tuleně, co žijou prý na severu, tak je určitě nejeden důvod se vracet. V obchůdku u hlavní příjezdové cesty dáváme zmrzlinu a maršrutkou pak cestujeme do Irkutsku.
Zde vyzvedáváme věci u buddhistů, nakupujeme jídlo na cestu, přes noc čekáme na nádraží do druhého dne, kdy nám jede vlak. Čekají nás tři dny a čtyři noci ve vlaku. Pozoruju policajty na nádraží, jak se snaží vyhodit z haly opilé bezdomovce a "děžurnaja" je v tom diriguje. Slušnější bezdomovec může zaplatit poplatek a zůstat přes noc v hale. Pokud ovšem nezaplatí, tak ho poldové nemilosrdně vykopnou. My jsme v pohodě, máme lístky.
Ráno prosvěcují do nádražní haly paprsky nepochybně nádherného východu slunce. Hala se začne plnit lidmi, skutečnými cestujícími (ne pouze nocležníky). Zoufalí Holanďani se nás ptají, jak se dostanou k vlakům. Honza jim jde ukázat cestu. Prý jim v Moskvě ukradli nějaké věci a bez ruštiny se v Rusku jaksi domluvit nedá.

Konečně přišel čas odjezdu. Máme tři čínské tašky, povětšinou plné jídla. Do vlaku se cpe plno Rusů, každý z nich má kufr jako dva naše baťohy. Úspěšně nastupujeme, ve vlaku je děsné vedro a okno nejde otevřít. Jestli to takhle bude celou cestu, tak do Moskvy vypotíme duši. V noci to naštěstí pominulo. Ve vlaku opět ruský život, hojnost jídla, ženský v bačkorách a županech. Těšíme se domů.

[Tisk textu]