V Omsku přistupuje paní z Omsku. Cikány v sousedních odděleních vystřídají Číňani a začnou si zase vyvařovat ty jejich čínské nudle. Paní z Omsku zamává mužíkovi za oknem, co ji přinesl zavazadla až do vagónu, setře slzičku, usměje se na nás, převlékne se do cestovního oblečení a začne nám rozdávat bonbóny a malá sibiřská jablíčka. Když si vezmem každý jedno, tak je to málo a musíme si vzít alespoň tři. Zamilovaný kluk taky. A tak se to odehrává celý zbytek cesty. Pani je vcelku sympatická, pořád něco povídá, pracuje u armády, manžel taky, dcera studuje medicínu a syn je v Roztově na raketách. Asi ji je trochu smutno, že má děti tak daleko. Samozřejmě nás zve na návštěvu do Omsku, píše nám adresu a povídá, co všechno v Omsku mají. "Tak příští rok přijedete, že jo?"

Číňani vystoupili a místo nich se objevila partička mladých hochů. Něco popíjí a hrajou na kytaru. Dělají docela bordel, až je přijde děžurnaja zpacifikovat. To se pak uklidní a jdou spát. Když se asi za hodinu vzbudí, začnou se bavit s námi, co že tam jako děláme. Bohužel se usadili u nás v oddělení, což asi paní z Omsku nevidí ráda. A ke všemu jeden začal vybalovat uzené kuře, má na to takový velký nůž a jak to krájí, omastek stříká všude kolem. Dávám mu alespoň noviny na stůl, ať to není všude a čekám, kdy mu kus kuřete upadne do postele. Rochní se v tom jako prase v žitě. Potom, co to spořádají, tak kupodivu začnou uklízet a jeden ten típek dokonce i došel někam pro hadr, aby ty zbytky mohl setřít. Poté, co se vypaří, tak si pani z Omsku dost oddychne.

Ve vagónu s námi cestuje i Dmitrij, který žije již osm let v Praze Vysočanech. Když jsme se s ním začali bavit, tak se na nás snažil mluvit česky, zatímco my na něj rusky, tak to bylo takové vtipné. Alespoň obě strany mluvili cizím jazykem. A přihlásil se k nám podle mého trička - pražský maraton.

Do Moskvy přijedeme ve čtvrt na pět, ale děžurnaja nás vzbudila už ve dvě. To sice nechápu, ale budiž. Víc, jak hodinu před Moskvou zamkla záchod. Metro jezdí až od půl šesté, musíme tedy čekat na otevření. Je už tady fronta lidí. Loučíme se s pánem od naproti, jede metrem na druhou stranu. Obdivuju moskevské stanice, co vypadají jako muzeum. Jedeme na Kyjevské nádraží, odtud nám večer v půl desáté jede vlak do Užgorodu. Naštěstí máme i dost peněz, tak nemusíme honem ještě shánět směnárnu. Máme celý den na prohlídku města, a jak se později ukázalo je to až nadbytek času.

Rudé náměstí navštívíme dvakrát. Ráno je ještě zavřené, večer už po něm chodí lidi normálně. Nejhezčí je kostel Christa Spasitela, ten má uvnitř nádhernou atmosféru (ostatně jako všechny pravoslavné kostely) a při vstupu se nás ochranka vyptává, co neseme a jestli nemáme bombu. V jiných kostelech lidi zpívají písně, chodí a zapalují dlouhé tenké svíce.

Přejídáme se zmrzliny a všech možných pirožků, co se tady prodávají na každém rohu a jsou výborné. Postupně, jak se blížíme k domovu, tak stále roste pocit, že jsme skoro doma, ale přesto jsme ještě daleko - v Moskvě. Jak se to ale v určitých chvílích může zdát blízko ...

Nástup do vlaku na Ukrajinu je jiný už od počátku. Jednak na peróně postává hafo Ukrajinců a ládujou do sebe jednu flašku piva za druhou. Jak jsme později zjistili, pití je ve vlaku zakázané nebo omezené, takže se na cestu musí dostatečně zalít dopředu. Ve vlaku nejde světlo a je tu docela chaos. Děžurným v té tmě všechno strašně dlouho trvá a musíme dlouho čekat než dostaneme ložní. Nakonec usnu bez toho. Lidi jsou lehce nervózní a vyptávají se děžurný proč nejde světlo. A tím, že nejde světlo, tak nejde ani samovar. Naštěstí máme čelovky a můžeme alespoň na záchod (to ostatní nemají). Děžurnaja to nějak řeší a nakonec stejně řekne, že se to asi jen tak neopraví. Čeká nás další noc-den-noc ve vlaku. V noci nás zburcuje pohraniční kontrola. Slyším, jak se baví s děžurnajou a ta je informuje, že ve vlaku jsou dva cizinci (my) a ten zbytek moc nerozumím. Policajt povídá, že začne s těma cizincema a jde tedy rovnou k nám. Sebere si pasy a někam zmizí. Čekáme, co bude, jestli máme dobře registraci a jiné ruské úřední nesmysly. Naštěstí v poho, za nějakou dobu vrátí pasy a můžeme spát dál.

To ale bohužel stejně nejde, protože policajt dělá ňáký problémy Ukrajincům a ti se ho docela bojí. Jednomu vyhrožuje nějakou šílenou pokutou, protože nemá nějaký papír bo co. On se brání tím, že mu děžurnaja žádný papír nedala. Nakonec ten papír nějak narychlo vyplní a situace se uklidní. Vjíždíme na Ukrajinu.

Ukrajina je jiná už při pohledu z okna. Krajina je zde více podobná naší a na první pohled je vidět větší chudoba. I mentalita lidí je trochu jiná. Příliš velké hostiny a družba se ve vlaku nekoná. Kamarádí se tak možná nějací chlápci, co chodí kouřit na záchod a potajmu upíjejí vodku schovanou pod polštářem. Baví se většinou o práci, kde pracovali a za kolik. Většina vagónu jsou lidi, co byli na práci v Rusku. Chlápek naproti nám pije pivo k snídani, k obědu, k večeři a ke všem svačinám. Jen spí a pije. A pod polštářem je vodka. Vypravuje, kde v Čechách pracoval a jaký to bylo. Docela koukám, kam se všude u nás nedostal. Ale ztěžuje si na Čechy, prej máme málo úplatný policajty. Přemlouvá nás, ať si s ním taky dáme panáčka - docela dost přemlouvá, ale pak naštěstí přistoupí jeden řízek a ten si s ním docela rozumí, takže dá na chvíli pokoj.
Zastavujeme v Kyjevě. Bábušky tu zase něco prodávají, ale mají jiné druhy věcí než v Rusku. Jedna babička mi ukazuje, ať si koupím něco zabaleného v novinách. Když na to sáhnu, je to teplé. Tak to kupujem. Jsou to brambory smíchané s něčím a docela dobré. Bábuška to nazývala "varjeniky".

Většina lidí vystupuje v Mukačevu, do Užgorodu jedeme ve vagónu asi ve třech. Děžurnaja se s námi loučí (ukrajinské děžurný nejsou takové sekérnice jako ty ruské) a vypráví, že taky pracovala v Praze, ale to jsme byli tááákhle malinký.

Jsme v Užgorodu ve čtyři ráno. Nádraží je honosně zrekonstruované. Začnu řešit co dál, jak se dostat k hranicím či do Košic. A kde vůbec jsou hranice? Taxikář chce strašný prachy, na autobusáku se otvírá až v šest a bus by měl jet v půl osmý. Peníze mi vymění prodavač ve stánku na nádraží. Prodavačka lístků mě trochu okradla, což mě pak zpětně docela štvalo, ale to je tady asi normální. V autobuse nás okamžitě odchytne ženská, "děcka, že mi převezete každý krabičku cigaret". Nechápu pořádně, o co jde, tak nic neříkám. Ozve se jeden Čech, co jede s námi v autobuse, Ondra a prý se nemáme bát, že už tady jel několikrát a ta ženská je v poho a dá nám za to kafe. No to je super. Tak ji to tedy odkývneme. Pak to vypadá tak, že nám dá podepsat nějaký papír, kde je číslo našeho pasu a říká nám, jak jsme skvělý děcka. Ondra se mezitím s námi rozdělí o svačinu, a protože máme docela hlad, tak to přivítáme. Říká nám, že jede nějak hrozně levně do Prahy autobusem, prý mají autobusy zaváděcí ceny. A protože tam volá, tak nám rovnou v tom autobuse zamluví místo. Tak to bylo štěstí potkat takového Ondru.

V Košicích si chceme dát rybu, co jede s námi ještě z Irkutsku, ale pochybuju, že bude dobrá. Honza prý, co by se jí stalo. A kupodivu se jí ani nic moc nestalo, kromě toho, že byla plesnivá. Tak se jen olízneme. Následuje veselá scénka s místními cikány. Přesvědčují nás, ať jim dáme čínské peníze, že to určitě někde vymění. Odpoledne si dáváme sraz s Ondrou někde u potoka, že zajdem někam na véču (bus jede až v osm). Chodíme po městě a hledáme ten potok, ale nevíme, který Ondra myslel. Nakoupíme nějaké jídlo a sedíme u zpívající kašny a pozorujeme lidi. Je tu jedna svatba za druhou, dokonce se žení i černoušek a bere si zrzku v oranžových šatech. Svatebčani pózují fotografům, někteří dokonce hrají i romantické scénky na video. Každou půlhodinu je zvonkohra.

Ondra se zanedlouho taky objevil v parku, měl koupené noviny. Tak na ně koukáme, co u nás nového a vyptáváme se Ondřeje. Pak jdeme na večeři, dávám si halušky.

Cesta autobusem byla nejméně pohodlná část za celé tři měsíce. Chtělo se mi strašně spát, což vůbec nešlo. Autobus obsazený do posledního místa a žádné místo na nohy. Jeden Čech z bandy od vedle si lehl doprostřed uličky. Autobusák zastavil, že tam nemůže ležet a že si musí sednout na místo. Tropil nějaké scény, že přej má dlouhý nohy a že tam sedět nemůže. Nicméně mu nezbylo než si sednout. Taky jsme asi bloudili, protože jsem jeli nějakými vesničkami a pak jsme se zase vraceli. Ti Češi vedle měli furt nějaký drsný kecy a docela mě tím štvali. Jelikož na hranicích do Čech už není žádná kontrola, tak jsem ani nepoznala, kdy jsme do té naší zemičky vjeli. V Praze na Florenci ještě dojídáme poslední českou čokoládu, co s námi projela celou Čínu a Rusko, je trochu cítit benzínem. Loučíme se s Ondrou a jdeme na metro. Dvacetikoruna připravená právě za tímto účelem někdy před třemi měsíci se teďka hodí. Doufám, že se jízdné mezitím nezdražilo. Naštěstí ne. Vše při starém.

ZAZVONIL ZVONEC A POHÁDKY JE KONEC!