... Xinjiang-Tibet Highway spojuje provincii Xinjiang s Tibetem. Je to jediný způsob, jak vcestovat do Tibetu ze západu. Silnice překonává několik sedel, ve výšce mezi 4000-5000m. V několika z nich je možné spatřit i vrcholky Karákorámu včetně K2. Silnice přejíždí planinu Aksai Chin, která je dnes oficiální součástí Indie a je téměř neobydlená. Celá silnice vede vyprahlou, spíše pouštní krajinou. V okolí lze pozorovat malé ujgurské a tibetské vesničky, vedle těch tibetských je většinou i luxusní vojenská základna. Cestou se nachází několik check-pointů, některé jsou vyhlášené jako špatné, jiné se dají projít bez problému.
   Obecně na vstup do Tibetu jsou potřeba 2-3 druhy permitů. Informace kolem jsou dost chaotické. Jeden permit je vyžadován při nákupu lístků na vlak, autobus či letadlo. Ve směru ze západu jsou možnosti veřejné dopravy dost omezené, takže ani tento permit obecně potřeba není a na území Tibetu ho už nikdo nevyžaduje. Dále jednotlivé prefektury vyžadují tzv. Alien Travel Permit, na oblast Kailashe a Manasarovár se dá pořídit v Ali. V Saze ale už tento permit neplatí (jak jsem později zjistila). Obecně úřady jsou ke kontrole permitů poměrně laxní, dá se tedy cestovat Tibetem bez patřičných povolení a situace se údajně stále zlepšuje.
   Z Ali vede skrz Tibet do Lhatse Jižní a Severní cesta. Severní cesta je snad více používaná, nicméně jižní cesta vede k posvátným místům jako je Kailash a Manasarovár. Cesta je velice špatná, v období silných dešťů zcela neprůjezdná a doprava minimální. Do města Darchen míří množství poutníků a posledních dobou i stále více turistů. Veřejná doprava dále po jižní cestě neexistuje. Cesta vede opět neobydlenými oblastmi, často s kočovnými tábory a stády jaků, spatřit lze divoké osly nebo tibetské antilopy. Podél řeky Brahmaputry jsou též četné písečné duny.
   Ze Sagy jezdí autobus do Lhatse, ale cizince většinou nebere. Cesta se v době naší přítomnosti opravovala a byla ve velice špatném stavu. Ze Sagy jede většina turistů v pronajatých autech směrem do Káthmándú. Touto cestou lze jet i směrem k Mt. Everestu. Na rozdíl od opačného směru na této trase údajně nejsou vyžadovány permity. Do Káthmándú lze také jet z Lhatse po tzv. Friendship Highway.
   Z Lhasy na východ pokračuje S´čchuan-Tibet Highway a Yunnan-Tibet Highway. Oproti silnicím v centrálním a západním Tibetu jsou tyto ve výborném stavu. Opět stoupají přes několik vysokohorských sedel a na průjezd oblastmi východního Tibetu je vyžadován permit.
   Od ledna roku 2006 jezdí do Lhasy vlak z Golmundu (SZ Čína). Trať překonává pětitisícové sedlo a vede po permafrostu ...

Konečně vyjíždíme, asi v půl šesté ráno. Po probdělé noci. Nemohla jsem se toho odjezdu dočkat. Auto se šine rychlosti tak 20km/h. Silnice je špatná. Projíždíme extrémní podmínky, nakláníme se na všechny strany a to, co se mi zpočátku zdá neprůjezdné, nějakým zázrakem projedeme. Jsou to strmé vyvýšeniny (haldy), nahoru a pak zase dolu, řeky neznámé hloubky (až půl metru), bahno, písek, kameny, prostě všechno.

Řeku projíždíme tak, že se nadechneme a doufáme, že to vyjde. Vedle jsou vidět zapadlá auta, řidiči je vykopávají lopatkou. Náš řidič občas vystoupí a zkouší hloubku, případně nahází do koryta pár kamenů, aby zvýšil dno.
Na 270tém km by měla být vidět K2. Nevidíme nic, nebo vidíme vrcholky, které neumíme poznat, že to je ono. Místní řidiče nějaký kopec nevzrušuje. Do kopce ubíráme z cestovní rychlosti na polovinu – jedeme 10km/h.
Kolony trucků tibetských a čínských jedou spolu, nemísí se. Vzájemně na sebe v rámci kolony čekají a svačí, rozdělují se o melouna a pomáhají si s opravami. Výměna pneumatiky, zvednutá kabina řidiče a vrtání se v ní jsou zde na běžném pořádku několikrát za den. Řidič musí být zároveň automechanik, jinak nemá šanci někam dojet.

Krajina je poměrně zajímavá, sice spíše pouštní, ale občas vykoukne nějaký den bílý "peak". Lidé tu bydlí v takový hliněných domečkách nebo-li bunkrech. Cestou potkáváme i ruiny těchto domečků (stačí, aby zapršelo a jsou pryč). Kolem domečků je bordel, a když se zeptám na toaletu, ukážou někam ven. Záchod je tu prostě všude, i pro místní. Večer dojíždíme jen do městečka Dahongliutan, což zjišťujeme tak trochu s hrůzou. Za 16hodin jsme ujeli 260km.
Honza večer opět nic nejí (průjem) a nemůže hýbat krkem - truck nemá odpružené sedačky a je to celkem záhul na záda. Tuto noc už v kabině nespíme.

Odjezd má být v pět, tak jdeme k autu radši před pátou. Nakonec vyjíždíme ve čtvrt na šest, což je dřív než včera. Cesta je také o něco lepší, u pěkných jezer obědváme. Opět vesničky s tibetskými praporky, kolem každé hrozný bordel a vojenská jednotka. V Dormaku chlápek vystupuje něco vyřizovat u závory. Pak přijde policajt a dlouho si prohlíží naše pasy. Pak opět zajdou někam, za chvíli vyjde náš chlápek, že mu máme zaplatit 400Dh (ze 700Dh). Ve výsledku nás do Dormaku pustí, s tím, že Tibeťan uplatil policajta těmi 300stovkami.

Ubytování je vtipné. Číňan nás vítá s tím, že má pro nás moc pěkný pokojík. Odvede nás do dvora, kde je jeden pokoj s postelí s růžovou peřinou a polštářky s červenými srdíčky. A jinak v tom pokoji není nic. Přijde nám to k smíchu, ale říkáme, že dobrý. Od pokoje nemáme klíč, což je tady normální. Dveře jsou na kulatou kliku, takže když už máme otevřeno, musí jeden z nás zůstat v pokoji, abychom si zbytečně nezabouchli.

Před večeří si chce Honza umýt ruce, ptá se Číňana na vodu a ten ho odvede do kuchyně, kde mu ukáže káď s vodou, kterou může použít na mytí rukou. Honza pak kouká, že v kádi plave velká ryba.
Večer, když jdeme spát, tak jsem si všimla, že zpoza prostěradla koukají nějaké dráty. Podíváme se na to více a zjistíme, že pod prostěradlem je vloženo elektrické topení. Odmítám na tom spát (nechci se usmažit ve spánku, v Číně nic nefunguje správně), tak to vyndáváme. S tím, že ráno to vrátíme (nenápadně).

Ráno opět budíček před čtvrtou, abychom dorazili k autu dříve, než nám ujede. Tentokrát jsme ale narazili na horší překážku. Sotva jsme zabouchli neotvíratelnou kliku našeho pokoje, zjišťujeme, že dveře na chodbičku, přes kterou se dalo projít ven, jsou zamčené. Vracíme se na dvůr a hledáme, jak se dostat ze dvora. Třímetrová vrata, co byla včera ještě odemčená, jsou zamčená. Vedle je zeď se zapíchanými střepy. Je to nižší než ty vrata, tak to asi zkusíme přes ty střepy. Naštěstí na dvoře je barel, který se dá přistavit ke zdi. Přelejzám první. Opatrně se přehoupnu přes zítku, tak aby se nepořezala o střepy, a když chci seskočit, přiběhne pes a začne na mě štěkat. Honza mi podává šutr, ale naštěstí pes uteče dřív, než ho musím použít. Potom mi přehodí naše igelitky a také se přehoupne přes zeď. Sotva z nás spadne první strach, dáme se do smíchu. Tuto příhodu jsme později nazvali „útěk z bordelu“.

Řidič v klídku pochrupuje v autě, ke vstávání se nemá. Pak když se vzbudí, začne teprve v autě něco opravovat a dolívat vodu do chladiče. Pak vyjíždíme. Dnes snad už dojedeme do Ali.

Cesta ubíhá dobře až do Nového Rutoku (starý původní Rutok je kousek dále). Auta se ujímají servismani. Mění pneumatiky a nevím co ještě. Čekáme notnou chvíli.
Cesta odsud dále je příšerná. Silnice se totiž opravuje čínským stylem. Tzn., že původní silnice se nehorázně rozvrtá a nová se staví od prostředka. Postup je velmi pomalý. Snad pomalejší než krokem. Projíždíme bahnem, kameny, jako kdyby se zrovna vysypala skála. Občas musíme zastavit a odstranit ty šutry před námi. Auta se tu taky nemohou vyhýbat, tak například čekáme, až projede proti prdi-traktůrek či auto.

Lidé tu pracují velice těžce. Snášejí kameny z hor, pak je ručně opracují na kvádry (kladivem) a vozí na takových prdících traktůrkách. Potom je přenášejí zase ručně. Dají ruce za záda, naloží si tři kameny, prohne se tak, že málem neudělá ani krok a pak je někam vláčí. Ženské tu také pracují, s lopatou, nebo nosí kýble s lepící hmotou (něco jako u nás malta), a nebo ty kameny. K tomu Tibeťani rádi nosí na hlavě kovbojský-klobouk. Ke klobouku si vezmou černé šaty a pruhovanou zástěru. Jiný Tibeťani nosí barevné fáborky všude po těle, a dokonce i ty traktůrky na kameny jsou jimi ozdobené.

Taky po nás divně počumují. Tedy možná hlavně po mě. Když mě spatří v kabině, všichni se zastaví, přestanou cokoliv dělat a koukají s otevřenou pusou, jako kdyby viděli zrození Panny Marie. Občas někdo zamává anebo prostě jenom čučí (ne, že bych byla taková Panna Maria, ale blondýny tu přeci jen nepotkávají denně).
Z neodpružené sedačky v autě mě tak bolí záda, že občas se to nedá už vydržet. Pokud jedeme po nové silnici, tak jsou tam vyježděné koleje od tanku a v tom to auto taky pěkně drncá, takže zádům to vůbec nepřidá.

Před sebou vidíme nádherné město a Tibeťan, který celý den mluví asi jako Otík ve Vesničce Střediskový, povídá: „Ali“. Raduju se. A Honzovi říkám, ať to město vyfotí, ale je nějaký ubručený a moc se k focení nemá.

Před městem je závora, u které nás Tibeťan vysadil, že máme jít už po svých. Pak ale vyjde z budky a ukazuje nám, že máme rychle nastoupit. Vysazuje nás ve městě na stanovišti trucků, kde zase bude asi něco opravovat.

Hledáme nejlevnější hotel podle LonelyPlanet, ale ten zjevně už neexistuje. Ubytováváme se tedy v jiném, sprchy tady nejsou, tak jdeme do těch veřejných na ulici. Teplá sprcha je příjemná. K večeři si dáváme nudle, ale jsou strašně ostré. Věci máme plné prachu, také batohy byly tři dny na korbě. A to radši nedomýšlet kolik toho máme v plicích (k tomu je nejspíš místní móda roušek). Zítra musíme zařídit permit, což by podle zpráv od Mati s Tomem a Novozélanďanů, co potkáváme cestou, neměl být problém.

Na druhý den jdeme na Public Security Bureau (PBS), ale nemůžeme ho vůbec najít. Ptám se tedy chlápků v zelené uniformě (má ji tady tak každý pátý), nejspíš se jedná o vojáky. Ukazuju jim nápis v čínštině, dlouze se spolu radí a pak jeden začne malovat mapku. Jenomže jeho malování je takovým stylem, že nad každou čárkou v té mapce se radí s tím druhým (to fakt nekecám). Nakonec nám řeknou, ať nasedneme do auta, že nás tam odvezou. Trochu mám obavy, kam nás to tedy odvezou, ale stal se zázrak - odvezli nás správně.

Permit tady proběhne v poho. Dostáváme pokutu 300Y za to, že jsme přijeli do Ali, které je pro cizince uzavřené a za 50Y vyfasujeme permit. Úředníci asi hodinu vyplňují různé papíry, my to pak podepisujeme, ale vzhledem k tomu, že z čínštiny znám jenom znak pro člověka, tak vůbec nevím, co tam píšou. Zajímavé, že úředník měl takové sešity s rozkládacími listy, takže list v sešitu měl pak na délku něco přes metr.

S permitem se nám trochu ulevilo na duši, i když jsme o pár peněz lehčí. Snažíme se vyměnit peníze v místní bance, ale má zase z nějakého nepochopitelného důvodu zavřeno. Pak se snažíme sehnat odvoz k Manasarováru. Měli by tu jezdit poštovní auta, ale nepodaří se nám nic sehnat. Jdeme tedy na klasický stop za Ali.

Tady čekáme asi hodinu (na slunci), když přijede džíp a z něho vystoupí náš řidič, co nás dovezl do Ali. Ukazuje nějakou trubičku a něco se nám snaží vysvětlit. Asi se mu něco porouchalo a musel se vracet pro náhradní díly. Povídá, že nás vezme do Barky, ale chce za to dost peněz. Kolem se udělá hrozný chumel lidí a je zmatek, takže se nepodaří nic kloudného domluvit. Jedem za 300Y, což se mi zdá docela drahé a ke všemu ještě musíme jet někam taxíkem (k tomu odstavenému autu), takže to je 100Y navíc. Auto čeká v Namru a Tibeťan tam něco dlouze spravuje (instaluje tu trubičku). Pak jde spravovat píchnutou pneumatiku. Po spravení svolá na pomoc půlku vesnice (včetně Honzy), a všichni společně rvou těžkou pneumatiku nahoru na korbu. Honza to na závěr komentuje: „je to těžký jako prase“.

Popojedeme kousek, pár kilometrů a zastavujeme. Tibeťan jde ven a opět sundavá pneumatiku a něco spravuje. "Achjo." Čekáme v kabině, trvá to docela dlouho. Pak nám řekne, že nám domluvil spaní někde za 30Y a pojedeme zítra v pět. V domečku je nádherná tibetská výzdoba a pěkná holčina, co nás propichuje očima. K jídlu tu nic nemá, kromě těch šílených nudlí. Tak si je dávám, mám dost hlad. Na spaní nám přinese strašně tlustou a těžkou peřinu. Ale musím podotknout, že peřiny tady mají promyšlené. Je totiž teplá a nosí se už na krajích stočená. Takže ji jenom lehce porozhalíte a vlezete si pod ni jako do spacáku. A je zaručeně teplá. Trochu mám obavy, aby Honza zase zítra neměl průjem. Vyfasovali jsme tady totiž boču – tibetský čaj z jačího másla. Je to snad jenom rozpuštěné máslo s trochou mlíka a horké. Když člověk jenom trochu upije z vrchovaté mističky, tak Tibeťani hned dolijí opět po okraj. Takže to vlastně nemůžete nikdy dopít. A Honza toho dneska vypil docela hodně.

Spalo se dobře. Řidič nás vzbudí boucháním na dveře. Ranní rozcvička – rveme pneumatiku ve třech na korbu. Je to bez šance. Tibeťan jde hledat pomoc. Přiveze jiného Tibeťana, oblečeného jako jihoamerický indián. Společně pak dáme tu šílenost nahoru. Jedeme. Konečně.

Ovšem netrvá to dlouho a máme opět píchnutou pneumatiku. Chlápek vybaluje melouna a chleba a rozděluje se s námi. Chce se před opravou posílit. A pak zase. Vybalit hever, tyčí odmontovat několik šroubů, pak sundat kolo, přes kladivo sundat železný střed, pak vrchní guma a pak duše. Pak se vše slepuje. A pak dlouze nafukuje. Potom se vše poskládá dohromady, buší se do toho kladivem a šrouby dotahují opět tyčí. Celkově práce na dvě a půl hodiny. Říkám si, že zkusím stopovat kolemjdoucí auta, kdyžtak bychom přestoupili. Opravy mě moc nebaví a vzhledem k tomu, jak vypadá cesta a pneumatiky našeho auta, tak za půl hodiny jízdy bude vše nanovo. Jedno auto zastaví, ale do Barky bohužel nejede. Tibeťan se začne rozčilovat a něco na mě gestikuluje, jako že nás do Barky odveze on. Toho se právě bojím.

Cesta je pořád stejná, tzn. naše nejhorší silnice v České Republice je proti tomu naprostý luxus. V duchu se modlím, aby ta pneumatika vydržela a auto se nerozsypalo na jednotlivé součástky. Najednou se ozve prudká rána. Hned mi bylo jasné, co se stalo – pneumatika prdla definitivně. A taky že jo. Kolo je úplně namaděru. Ptám se, jestli to kolo na korbě je použitelné, vrtí hlavou, že ne. Je z toho docela v šoku. Ukazuje, že mu máme zaplatit 100Y a stopnout jiné auto. Dáváme mu 150 a sundáváme baťohy. Máme celkem štěstí v neštěstí. Za chvilku totiž zastavíme džíp, který nás vezme do Barky. A dokonce prý „no money“. To je super.

V autě jsou asi tři Číňani, ňáká stavební delegace nebo co. Chlápek si užívá terénní jízdu autem, jede na pětku nebo dvojku a brzda-plyn. V jednu chvíli se cesta nějak ztratí, tak to vezme prostě přes ty pichlavé keře, co tady všude rostou. Pak projíždíme řeky, jsme až půl metru ve vodě, Číňani si to všechno fotí. V jednom městečku stavíme na oběd, kam jsme taky pozvaní. Rýže a asi šest druhů příloh, je to dobré. Kolem stolu se sejde tak 15Číňanů, dochází mi, že jsem tady jediná ženská. Ale tihle Číňani byli celkem fajn, nečučeli na nás tak divně. Dokonce jsem i zažila, jak Tibeťan podává přes mě cigaretu řidiči i Honzovi nabídl a u mě dělal, jakobych tam nebyla (a to jsem seděla mezi nima).:-)

Po obědě se řidiči vystřídají, což je jen dobře pro naše plné žaludky (s tou předchozí jízdou by jsme to jídlo brzy vyhodili).
Jedeme kolem Darchenu do Barky. Cesta je samá voda. V půlce si maníci vzpomenou, že chtějí vlastně do Darchenu. Říkáme, že tedy vystoupíme a zkusíme si do Barky chytit něco jiného. Jim se to ale nějak nezdá. Vyndáváme baťohy. Nakonec kovboj v klobouku, co umí 10 slov anglicky, povídá, že nás odvezou do Barky a pak se vrátí do Darchenu. Nakládáme tedy baťohy zpět. Ale najednou vyjde najevo, že pojedou nejdřív do Darchenu a pak nás hodí do Barky.

V Darchenu nastane zmatek. Chlápek s 10ti anglickým slovy povídá něco, že si něco zařídí a pak nás tam odvezou. Než se vzpamatuji, cpou se do auta další čtyři Číňani a my že máme vystoupit. Popadnu tašku, co máme v autě a džíp odjíždí i s našimi baťohy v kufru. Čekáme v restauraci, krve by mě nedořezali. Mám strach, že batohy už neuvidíme. Džíp přijede asi za půl hoďky i s batohama a jedeme do Barky. Zase projíždíme ty řeky, vidíme i utopený džíp.

V Barce loučení, společné foto a Manasarovár by měl být 10km. Vyrážíme tedy pěšky. Po chvíli zastavuje džíp plný Číňanek. Jsou nějaké zmatené, ale nakonec se smáčknou a my se k nim vlezeme. Vezmou nás k Chiu Monastery u jezera. Stavíme stan na místním tábořišti, WC je tu díra v zemi, kolem které je postavený stan, což je dobrý hlavně za deště. Přes jezero je sedmitisícovka Gurla Mandata, ta se ovšem schovaná mezi mraky.

Následně strávíme několik dní u jezera Manasarovár a u posvátné hory Kailash (viz příslušný text).

Ráno vyrážíme tedy konečně do Darchenu. Poslední jídlo u Číňana a nákupy potravin na cestu. V obchodu, kde měli vždycky dobré sušenky najedno nemají nic. A prodavačka nám vnucuje nějaké korálky. Když si nechceme nic koupit, tak dokonce i zatarasí dveře, abychom nemohli odejít. Pak jde s námi po ulici a něco strašně pokřikuje. Rozumět je jenom: „čip, very čip“ – čímž chtěla říci anglicky, že to je levné. Lepší sušenky jsme nenašli, tak se rozhodujeme koupit u téhle ženské ty původní. Jenomže když bereme půl kila sušenek, tak nám nechce vrátit peníze nazpátek a nutí nám ty korálky (bohužel menší jsme neměli). Takže smůla, bereme korálky, sušenky a jdeme. Typická Tibeťanka.

U Číňana se mezitím sešlo dost cizinců (Korejec Šin, Polka Aga s Čechem Vláďou a Novozélanďan s Rusákem). Všichni chtějí odjet dneska z Darchenu. Přemýšlíme o společném pronájmu auta, ale vychází to pořád nehorázně draho. Číňan nám sděluje, že silnice z Ali je po včerejších průtržích neprůjezdná, takže žádná auta z Ali nepřijíždějí. Korejec nakonec zůstává, že si domluvil něco na zítřek. Rusák s tím ze Zélandu jdou pešky na hlavní tah a my to s Agou a Vláďou zkoušíme už za Darchenem. Podaří se nám sehnat náklaďák do Barky, cesta je pěkně nepohodlná. Drncání, výmoly, schováváme se pod plachtou, protože venku se rozpršelo. V plachtě jsou místy díry, takže trochu protejká, ke všemu se pod ní dost blbě sedí. Míjíme cisternu položenou téměř na bok, protože se s ní utrhla krajnice. Všude po cestě bahno a spousta vody.

V Barce čekáme pěkně dlouho. Moc aut neprojíždí, a když, tak nás nechtějí vzít. Přijede džíp a nabízí odvoz do Sagy za 500/člověk. Odmítáme. Zastaví dále u Mati a Toma a ty ho také odmítají. Pak ale popojede ještě pár metrů, vystoupí chlápek a vrací se. Pak Maťa s Tomem skládají batohy do auta. Asi snížil cenu.

My čekáme až do večera. Dokonce nám řidič nabídne odvoz do Hor Qu, ale když naložíme věci, tak si vzpomene, že chce zaplatit. Tak zase vystoupíme. Snažíme se domluvit jídlo u místní Tibeťanky, prej že jo. Čekáme tedy, co uvaří a ona začne něco chystat, ale po chvíli přestane. Když mi to je divný, tak se ptám, jak je to s tím jídlem a najednou, že prej nic k jídlu nemají. Jsou to divní lidé, ty Tibeťani. Přitom tu rýži už nandala do hrnce. Tak ukazuju, že chci aspoň tedy tu čínskou polívku. Přinese mi zabalenou polívku a nic. Přitom Aze (Polce) před chvíli tu její zalila vroucí vodou. Tak si to musím vše udělat sama, pomalu abych si vyndala ešus z baťohu. To je tibetská restaurace.

Aga prý byla v Tibetu před dvěma lety, jela údajně i tou samou cestou, ale dnes je z Tibetu znechucená jako většina cizinců, co jsme potkali. Prý to tehdy bylo lepší. Lepší lidi, menší úplatky. Těžko říci.

Zastavuje vojenský zásobovací náklaďák a Polka projeví svůj talent. Půl hodiny něco vtlouká do hlavy vojákům, že jsou z ní úplně mimo a neví, která bije. (Polka umí asi 3věty čínsky, dalších pět má napsaných v sešitě a s tím si náramně vystačí). Vojáci vůbec nevědí, co mají dělat, tak si prostě sedneme k nim na korbu a někam jedeme. Ptám se Agy, kam tedy jedou, ale odpoví mi polsky, takže vím stejně prd. Venku se míhá hezká krajina a pomalu se stmívá. Červánky vypadají jako oči Buddhy, které se pomalu zavírají s tím, jak západ sluníčka pokračuje. Dojedeme už za tmy do Hor Qu a vojáci jdou na jídlo. Pak křižují po městě a dojedou do vojenské základny. Tady ukazují píchnuté kolo, musí ho prý vyměnit a pojedou až zítra. Posílají nás někam se ubytovat. Polka opět začne cosi vykládat a malovat až všechny seběhnuté vojáky zmátoří. Prej, jestli můžeme přespat na korbě, že nechce jít spát do hotelu. Vojáci nás tedy nechají přespat u nich, v jednom vojenském pokoji. Dokonce po chvíli jeden přinese lavor s vodou, kde se můžeme umýt.

Ráno nás probouzí hudba vyhrávající z lampliónů na vojenské základně. Jdu na WC, mají tu dokonce i dámský. Honza vyděsí jednoho vojenského nadřízeného - když vyjde ze své kanceláře, nemůže pochopit, koho to tu vidí a je tak zmaten, že není schopen reakce. Auto se opravuje, ale nevypadá to, že vyjedeme v devět, jak bylo předesíláno, ani v jedenáct, jak bylo potom odsunuto. Potuluju se po okolí, třebas bych mohla sehnat jiný odvoz, ale je to marné. Aut tady moc neprojede, a pokud nějaké, tak je dost neochotné nás vzít. Jeden americký pár mi dokonce sdělil, že „absolutely impossible“, aby někoho přibral do svého poloprázdného auta.

Vypadá to, že vojáci už pojedou. Nakládají věci do auta, na korbu přibude špenát. Kluci to ujídají cestou. Jedeme opět po docela špatné silnici, místy ji voda strhla úplně. Přijíždíme na nějakou vojenskou základnu, kde se vyloží špenát a pro vojáky jsme opět zdroj zábavy. Chtějí naše koruny a tak jim nějaké dáváme. Pak jeden vytáhne stovku, že prej jestli máme na výměnu. Tolik českých korun s sebou nemáme – nenapadlo mě, že by se tu dali vyměnit líp než dolary nebo eura.:-). Pak dostaneme cedulku s nápisem „no money – no truck“. Tím asi chtěli říci, že jim máme něco zaplatit. Samozřejmě Aga je zásadně proti tomu cokoliv platit, takže říká, že ne a že si vystoupíme. Jenomže pak vojáci hvízdnou, že máme nastoupit a že jedou do Mayumu (sedlo ve výšce 5151m). Odvezou nás tedy nejspíš až tam (a zadarmo).

Vystupujeme v Mayum-la, je tu malé občerstvení a asi by se tu dalo i přespat. Trucky tu staví na jídlo. V jednom z nich přijede Rusák s Novozélanďanem. Jedou do Sagy za 175Y. Řidič je posílá pryč z auta, že prej mají nějaký check-point projít pěšky a pak je zase nabere. Jdeme tedy taky za check-point, tam třebas spíše někdo zastaví. Po notné chvíli přijedou dva tibetské náklaďáky, v jednom z nich sedí Číňan, co jsme ho potkali na kóře. Snaží se nám pomoci, ale bez úplatku nás nikdo nikam nevezme. Domlouváme cenu 50Y/osoba a Honzovi se to moc nezdá, že je to drahé. Aga s Vláďou zůstávají na místě, prej že nic platit nebudou. Jedeme tedy bez nich. Číňan mluví trochu anglicky, tak nám sděluje různé informace, co se potom ukázaly být úplně jinak. Třebas, že auto pojede přes noc a o půlnoci dorazí do Sagy, ale po několika kilometrech řidič zastavil, že už je unavený a dál pojede až ráno. Jsme v malé osadě, jak prší, tak je to vlastně osada v pěkném bahně. Ubytování je tady za 15-20Y, ale Honza říká, že bysme spíše měli šetřit, a že můžeme přespat na korbě auta. To se mi moc nezdá, ale vzhledem k tomu, že už jsem prosadila dopravu do Paryangu, tak tu noc nějak vydržím dle Honzových představ. Honza staví přístřešek z tropika na korbě.

Samozřejmě zalehneme a začne pršet. A jak jinak než hodně. Nějak nemůžu usnout. Pak mi přijde, že mě něco studí na ruce a zjistím, že rukáv je celý mokrý. Spacák kousek taky. Protýká zip tropika a voda kape rovnou na spacák. Přikrývám se atombordelem, který mě už tolikrát zachránil před vodou.
Usínání je opět neúspěšné. Přemýšlím, kudy všude může protéct voda. Za chvíli zjišťuju, že spacák je mokrý i zespoda. Karimatka stojí ve vodě. Hrabu se ven ve spacáku, ve vodě už více ležet nehodlám. Honza to jen komentuje, co jako teďka mám v plánu dělat. Vlastně nevim. Jsou asi tři ráno. Batoh nepochybně stojí ve vodě, spacák by se dal ždímat. Pokud bude mokré durch i to, co mám na sobě, tak už nic jiného suchého nemám. Házím přes sebe atombordel. A pocit ušetřených 15Y mě ani trochu nehřeje.

Napadá mě, jít se podívat do té noclehárny. Je tu tma, jen někdo pochrupuje. Čelovkou rychle odhadnu prázdnou postel a sednu si na ni. Vlastně pak i lehnu. A přikryji dekou. Spát se mi stejně asi nepovede. Ale třebas oblečení trochu oschne. Venku někdo chodí s čelovkou po korbě, asi Honza. Říkám si, jestli ho napadne jít sem. V pět hodin bychom měli teoreticky vyjet. Čas ubíhá pomalu. Tibeťani občas mluví ze spaní, tak se mi zdá, že už vstávají a pojedeme. Ale nic. V sedm asi začne svítat. Seberu se a jdu ven. Honza postavil na korbě stan. Asi už si taky připadal promoklý.

Konečně nějaký hluk, že pojedeme. Věci máme mokré komplet, celou noc taky pršet nepřestalo. Řidič alias Rudé pero má typický tibetský vzhled. Vlasy dlouhé, cop omotaný kolem hlavy a zavázaný rudým šátkem. K tomu náušnici a žluté zuby, kalné oči. Ostatní řidiči z konvoje mají také podobné účesy. Jako indiáni.

Potkáváme zapadnutý truck ve vodě. Zapřahujeme ho a snažíme se to auto vytáhnout. Ale nejde to. Přidává se tedy další auto z konvoje, ale ani dva náklaďáky ten utopený nevytáhnou. Tibeťani o něčem diskutují, pak náš řidič nasedne a jedeme.

Kolem poledne jsme v Paryangu. Číňan se snažil přemluvit Tibeťana, ať nás vezme až do Sagy, kde máme sraz s Maťou a Tomem, ale prej nemůže, že cestou jsou policejní kontroly a on může vést jenom tři lidi. Tak se rozloučíme s Číňanem a jdeme na stop. Dává nám na cestu takovou věc, vypadá to asi jako filé. Prý až budeme mít hlad, tak se to dá jenom do vody a je to nějaké jídlo. Dáváme také něco na oplátku a pokračujeme za město.

Ten dárek od Číňana dodnes nevím, co to bylo. Asi nějaká čínská specialita. Později jsem to vyzkoušela (nejspíš v Pekingu) dát do vody. Celá ta krychle se rozpustila a udělala takovou kalnou vodu. Chutnalo to jako zubní pasta. Hodně intenzivní chuť zubní pasty. Velice si vážím Číňanovi dobrosrdečnosti, ale tohle se jíst opravdu nedalo.

Za městem vybalujeme věci. Vzhledem k četnosti místních aut a pravděpodobnosti, že nás někdo odveze, je veliká šance, že něco usušíme. Hlavně třebas spacáky. Seběhne se celá skupina dětí a očumují, co to všechno máme. Dáváme jim bonbóny, ale ta jejich zvědavost mě trošku znervózňuje. Zastavujeme vojenské auto. Prej nás odvezou do Zhongby oba za 100Y. Nechám Honzu diskutovat o ceně a rychle balím věci. Vojáci z toho mají srandu, když vidí, kolik krámů máme vytahaných.

Cesta opět komfort nula. Auto nadskakuje na kamenech. Sedíme na pytlích. Opřít se nedá, protože to akorát vyfasujeme pěknou ránu do zad, jak auto nadskočí na šutru.

   Cesta probíhala následovně: Mazar-Dahongliutan-Dormak-Ali tibetským truckem s moukou. Následovně Ali-Namru a kousek stejným truckem. Poté díky nehodě s pneumatikou přestupujeme na landcruiser do Barky.
   Po několika dnech strávených u Manasarováru a v okolí Kailashe pokračujeme z Barky do Hor Qu vojenským zásobovacím náklaďákem a dále stejným náklaďákem až do Mayumu. Odsud jedeme do Payrangu tibetským truckem. Z Payrungu opět vojenským náklaďákem do Zhongby a ze Zhongby čínským truckem vezoucí staré železo do Sagy.
   V Saze se bohužel nesetkáváme s Maťou a Tomem. Dokonce odsud ani nejezdí žádné autobusy, jak jsme se mylně domnívali. Pokračujeme tedy dále truckem do dalšího městečka Lagy. Tady se úspěšně naložíme do landruiseru a jedeme až do Shigatze. Ze Shigatze do Lhasy jezdí autobus a vede tudy pěkná silnice (na rozdíl od předchozích).
    Z Lhasy jedeme landcruiserem nejdříve směrem na S´čchuan a potom na Yunnan. Krajina východního a jihovýchodního Tibetu je naprosto fascinující.

PRVNÍ ETAPA: Xinjiang-Tibet Highway



DRUHÁ ETAPA: Highway skrz Tibet



TŘETÍ ETAPA: Yunnan-Tibet Highway

Cesta občas vede vodou nebo je smetená úplně. Na Honzu každou chvíli padají dva barely s benzínem. Krajina je ovšem pěkná. Snažím se fotit, ale foťák není možné udržet v ruce při tom věčném natřásání. Záda pěkně trpí. Dostáváme kousek vojenského oběda – kuřecí kosti obalené v pálivém těstíčku. V jednom místě vojáci zastaví a v rojnici jakoby něco hledají. Auto mezitím popojede. Pak zase nastoupí. Opět nepochopitelná událost, ale budiž.

V Zhongbě je už hezká silnice, ale jenom přes město a pár metrů za něj. Stopujeme opět za městem, ale auta moc neprojíždí, a když už, tak na opačnou stranu. Tibeťani se občas na nás přijedou podívat na motorce nebo v prdícím traktůrku. Když se začne stmívat, jdeme do města na jídlo. Na kraji města stojí červený náklaďák naložený starým železem. Zkouším se ptát chlápků uvnitř, jestli nejedou do Sagy a vezmou nás. Kupodivu kývají, že jo. Přijde mi to podezřelé, protože hrozně pečlivě přikurtovávají naše batohy na korbu. A pak jdeme na večeři, kterou za nás zaplatí. Pozvání na večeři v Tibetu - neuvěřitelné. Připadám si jako ve snu.

Vyrážíme asi v deset. Na sedačce pro tři se mačkáme čtyři. Je to nepohodlné nejspíš i pro ně. Jeden je řidič, druhý nejspíš pomocník. Oba jsou hrozně slušní a jeden dokonce i mluví docela anglicky.
Cesta je jak jinak než hrůza. Zase stoupáme krkolomně do nějakého sedla a pak prudký sestup dolů. Ve světle světlometů se odrážejí oči stád jaků a toulavých psů. Cestu zničenou od vody vždycky Číňani bedlivě kontrolují, jestli to projedou a zkouší hloubku. Pak narazíme na cisternu ležící na boku. Utrhla se s ní krajnice. Cesta je zablokovaná a nelze po ní projet. Jestli to někudy jde, tak se to uvidí až ráno za světla, ne teď. Čas 4,00. Byla by to druhá noc bez spaní, tak aspoň 2 hodiny se vyspíme. Po včerejší zkušenosti stavíme stan, i když Honzovi se to asi moc nelíbilo. Je tu všude taková mokrá země, stan jde blbě postavit.

Přes noc přijel ještě jeden truck. Objíždí cestu po kalužích kolem a my ho následujeme. Pak je to taková dlouhá cesta v dosti nepohodlném stylu, jak se mačkáme na těch sedačkách. Číňani se s námi rozdělují o jídlo, co mají na cestu, ale já už netrpělivě vyhlížím Sagu, odkud snad pojede autobus a skončí toto šílené stopování. Je to ale nekonečná cesta a Saga nikde. Podle prvních informací měla být Saga ze Zhongby 6 hodin cesty, ale nakonec byla 12. Kolem poledne přijíždíme do Sagy. Honza jde rovnou do Post Hotelu, kde bychom měli mít sraz s Maťou a Tomem. Vrátí se s lístečkem, kde je napsáno, že Maťa s Tomem museli odjet do Shigatze, neb jim vypršel permit. To máme ale radost. Naši andělští Číňani totiž měli namířeno do Lhasy, takže jsme jejich auto opustili jen kvůli tomuto lístečku.
Ubytováváme se v Post Hotelu v Saze, jíme čokoládou načichlou benzínem, jídlo v čínské restauraci a navštěvujeme veřejné sprchy.

Slečna Tawa z místního ubytování mluví anglicky a dle rad Švýcara z Kailashe nám ve všem pomůže. Ptá se na autobus na zítra, ale prej nás nevezme, když jsme cizinci. Je to beznadějné. Jeden chlápek nám radí jít zítra za check-point a tam počkat, že autobus nás pak možná vezme.

Ráno vyrážíme před šestou pěšky na check-point. Krámy na hlavní ulici vypadají takhle za tmy dost mysticky. Samozřejmě je totálně mrtvo. Za městem tma jako v pytli. Čelovku mám chytře zabalenou někde v baťohu. Zakopnu o kámen, Honza šlápne do louže a odněkud zaštěká pes. Na check-pointu spí voják v budce. Zaklepu na okénko a podávám mu pas a permit. Koukne na to polospící a vrací nám doklady zpět. V budce spí také Šin – Korejec, kterého jsem potkali v Darchenu. Povídá, že v Saze je už tři dny. Nejdříve zkoušel stopovat na Káthmándú, ale tam je to beznadějné. Včera byl celé odpoledne tady a taky se odsud nedostal. Šin žije v Kalkatě a kouří jako fabrika. Docházející cigarety jsou jeho největší trauma. Honza mu věnoval krabičku cigaret, kterou jsme měli s sebou pro diplomatické účely, nicméně nám už dvakrát úplně promokla. Šin je v sedmém nebi. Autobus přijíždí asi v devět a nevezme nás. Další autobus přijíždí později a opět nás nebere. Aut moc neprojede, a když už, tak zase nás nechtějí vzít. Šin umí trochu čínsky, ale ani to nepomáchá. Trávíme za check-pointem celý den. Vojáci nás nejdříve vyhodí někam dál, potom jeden přijde a furt na nás čučí. Nabízím mu sušenky, nejdřív nic nechce, pak si vezme aspoň korunu na památku. Pak nám přikáže, že nemáme sedět na sluníčku a máme se schovat k nim do budky.

Čas se vleče pomalu. Projíždějí auta, zejména Tibeťani jsou docela buzerováni. Zastavit na čáre. Ani centimetr před a hlavně ne za čárou. Všichni musí vystoupit, ukázat doklady a projít přes onu čáru pěšky. Potom může nastoupit řidič a autem přejet čáru. V určité vzdálenosti zase mohou nastoupit. Jedna tibetská rodinka takhle projela snad desetkrát – tam a zpátky. Nevim, co dělali. Číňani se vždycky tvářili hrozně drsně a důležitě.

Šin prochází po pusté silnici a dává si 30tou cigaretu. Vojáček u závory si povolil opasek. Z budky se ozývají zvuky počítačové hry, co tam druhý vojáček paří na notebooku. Třetí něco přepisuje za stolem v budce. Chcíp´ pes!

Večer nám vojáci přinesou zbytky ze svojí večeře. Je to docela dobré. A co se nestane. Šinovi se mezitím podaří přemluvit červený náklaďák, ať nás odveze 60km odsud. Prej je to na nějakém sedle a tam už bude větší šance něco sehnat. Jedeme. Já v kabině s Číňanama, vyhrává jim klasika na plné pecky. Kluci jsou na korbě. Začalo vydatně pršet. Říkám si, jak je asi na korbě. Předjíždíme cyklisty, co jsme ráno potkali na check-pointu. Neměli permit. Šin jim řekl, ať potichu projdou, že kontrola v budce zařezává. Vůbec ti cyklisti jsou blázni. Na kole v plné polní tady po těch šílených silnicích. Když projede auto, tak šíleně práší. Většinou jedou se šátkem přes obličej, aby se neudusili. Přijíždíme do města, ubytováváme se v pokoji, kde nám dokonce i zatopí jačím trusem, takže pohoda. Jdeme na večeři, Šin si s notnou úlevou kupuje zásoby cigaret a pivo.

Druhý den nás čeká opět boj o dopravu do Shigatze. Přemlouváme nějaké náklaďáky a neúspěšně. Pár džípů projelo bez zastavení. Pak zastaví asi dvě auta, Čínští turisti s pronajatými auty a začnou bouřlivé diskuze o ceně a dopravě. Domlouváme se s Honzou, že kdyby řekli, že vezmou jen jednoho člověka, pojedu do Shigatze s Číňanama sama.
Šin se vzdává místa v náš prospěch. Běžíme pro baťohy. Číňani chtějí zaplatit 600Y za cestu, to je hrozně drahé. Honzovi se to nezdá. Šin ale říká, že šanci bychom neměli promarnit i za tu cenu. Honzu tím naštěstí přesvědčí. Cena se ještě sníží na 500Y. Naše baťohy pojedou v jednom autě, my v druhém. Narychlo se loučíme se Šinem. Hrozně nám tady pomohl s domlouváním dopravy. Vidím vzadu jak přijíždí autobus, tak snad ho vzal. Snažím se něco více vypozorovat, ale bohužel. Od této chvíle o Šinovi už nevíme.

V autě sedí učitel hudby z Toronta, jediný tady mluví anglicky. Pak ještě jedna holka z vedlejšího auta. Má na sobě goretexovou bundu a na ní péřovku. Prý miluje tibetskou hudbu. A od nás zná Dvořáka a Smetanu. Na kazetu v rádiu zpívá celé auto.

Před cestou nás varovali, že je špatná. Myslela jsem si, že nic horšího než úsek před Ali nepotkáme. Jak naivní! Cesta se v dešti proměnila v jedno velké bahno. A prší pořád. Landcruiser projíždí úseky celkem bez problémů. Kolem trucky, co se sotva hrabou v tom bahně. Lidi nepřestávají pracovat na stavbě silnice. V tom dešti a bahně. Mají tu postavené stany u silnice, vlastně jim stojí ve vodě. Jenom větvě kolem stanu brání, aby jim voda úplně netekla dovnitř.

V jednu chvíli zastavujeme v koloně aut. Jdu se podívat, co se stalo. Náklaďák zapadnutý v bahně blokuje průjezd. Kolem čumilové, co si to fotí. Asi po hodině přijede bagr s hrabací lopatou. Zapřáhne auto za lopatu a tahá. Celej´ se nakloní dopředu, ale aute se ani nehne. Odebere mu tedy něco z nákladu (ještě, že veze jen stavební bordel). Potom druhý pokus. Teď se auto hnulo a bagr ho následně vytáhl. Trošku ubagruje silnici a landcruisery se už nedočkavě mačkají, který pojede první.

Cesta pokračuje opět bahnem. Přemýšlím, jestli ty obrovské plochy vody kolem jsou jezera nebo rozvodněné toky. Nelze poznat. Zastavujeme na oběd, Číňanky si nechávají upravit ryby, co koupili od dělníků cestou. Honza si zapíchne kost do dásně. Číňani totiž nacpou do pusy celý kus ryby i s kostmi a pak kosti plivou všude kolem sebe. K tomu se utírají ubrousky, které vypadají jako toaletní papír. Pak aniž by se na stole více uklízelo, přijde další chod. Po jídle ten stůl vypadá neuvěřitelně. Bordel na stole, pod stolem a všude kolem.

Jak se blížíme Shigatze, krajina vypadá mnohem přívětivěji. Objevují se první stromy. Připadá mi to jako ve snu. Strom jsem snad měsíc neviděla. Více zeleně, i architektura domů je mnohem bohatší a přívětivější. A taky přestává pršet.

Do Shigatze dorazíme něco kolem půlnoci. Bereme taxi, ať nás hodí do Tenzi hotelu, kde snad podle vzkazu čeká Maťa s Tomem (pokud tam nebude jen další vzkaz).
Dobýváme se do hotelu, přijde otevřít nějaká holčina. Ptáme se na Čechy, jestli tu jsou ubytovaní. Prej žádní Češi tady ubytovaní nejsou. „To není možný.“ Chlápek něco hledá ve starých evidenčních listech. Najde Maťu s Tomem. Ti prej dneska odcestovali do Lhasy. „Cože?“ Ubytováváme se v dormitory a jdeme spát. Píšu SMSku Matě, jaktože tady nejsou (ve městě snad mají signál).

Maťu s Tomem jsme nakonec v Shigatze našli a společně odcestovali do Lhasy. Z Lhasy jedeme landcruiserem do Yunnanu.

Na druhý den odjíždíme landcruiserem směr Yunnan. Je to pohoda, sedět v takovémto autě. Silnice jsou poblíž Lhasy taky dobré. Pozoruji krajinu kolem. Spousty zeleně, domy hezky nazdobené, spousty klášterů. Jedeme dvě auta, v jednom jsme my, v druhém sedí dva Američané – učitelé angličtiny. Průvodce Champa je Tibeťan, mluví dost dobře anglicky. Stavíme na jídlo, někde u jeho známých Tibeťanů a pak pokračujeme za tmy někam dál do jiného města. Tady přijedeme asi v jedenáct a ubytováváme se v hotelu, který už na první pohled nevypadal levně. Naštěstí nám dovolí tří-lůžkový pokoj pro čtyři. Odjezd je druhý den ráno někdy v šest. Vše proto, že policie na hotelech kontroluje, zda cizinci mají permit. A ten my právě nemáme. Takže do hotelu přijedeme zásadně v noci a odjedeme brzy ráno, dřív než nás někdo zpozoruje. Jak to vysvětluje Champa na hotelu nevíme, ale nějak to má ošetřené.

Jedeme překrásnou krajinou. Bohatá vegetace, občas mezi mraky vykukují zasněžené vrcholky hor nebo jiné skalnaté masivy. Silnice je vcelku dobrá. Místy asfaltová, místy prašná, ale v porovnání s předchozími zkušenostmi úplně něco jiného. Horské řeky tu vyryly hluboká údolí. Dojíždíme do městečka u jezera, kde budeme nocovat. Champa nám říká, že se může procházet kdekoliv, akorát nemáme fotit zdejší vojenskou základnu. Jenomže když jdeme kolem, Honza se zpozdí a přiběhne s tím, že na něj voják nějak divně koukal a pak něco pokřikoval, tak radši dělal, že neslyší a utekl. Maťa se tedy bojí jít zpátky stejnou cestou a chce obejít město zezadu. Jenomže tam jsme došli do bažiny, která nešla projít, ačkoliv to do města bylo kousek. Museli jsme se vrátit stejnou cestou. Voják tam naštěstí už nebyl.

Večeříme s Američany, vypráví, jak se učí v Číně anličtina. Přes 80 dětí v jedné třídě, tři učitelé a Číňánci pořád jenom dělají bordel, takže nic neumí. Zítra nás čeká cesta přes čtyři sedla.

Cestu přes čtyři sedla jsme si pěkně vytrpěli. Tomík byl první, kdo vznesl pochybnosti o kvalitách řidiče. A nakazil nás tím všechny. Silnice v ostrých zatáčkách stoupala nahoru a potom zase dolu a znova nahoru a dolu a tak pořád. Silnice byla prašná a neměla žádné zátarasy, ani optické. Řidič jel do zatáček pěkně rychle a brzdil teprve až v zatáčce. Také si spíše nadřazoval, než podřazoval. V každé zatáčce jsme se už viděli, jak se auto řídí v kotrmelcích hluboko do údolí. Na jedné přestávce si Maťa s Tomem stěžují Champovi (jel v druhém autě), ať řidič jede pomaleji a nezávodí s tím druhým. To sice na chvíli pomohlo, ale opravdu jen na chvíli. V podvečer přijíždíme do Merkantu, což je město blízko Tibetských hranic. Champa říká, že se schováme v restauraci a za tmy se teprve ubytujeme. V restauraci ale nenajde svého známého, tak se vracíme do aut. Během čekání, až Champa něco oddiskutuje venku, na mě nějak divně kouká jeden policajt. Pak zase nějaký Tibeťani. Škoda, že auto nemá tmavá skla. To jsem si užívala cestou do Shigatze, když jsem mohla lidi venku pozorovat, aniž by jsi oni všimli mě.

Champa přijde s tím, že tady zůstat nemůžeme a že musíme pokračovat dál do Yinangu – posledního města v Tibetu. Máme se prý v autě přikrčit, ať nás moc nikdo nevidí. Leháme si tedy na sedačky, Champa zajede k policajtům (nevim, co tam vyřizuje) a pak pokračujeme ještě na jedno sedlo, které přejíždíme v noci. Naštěstí nejsou vidět ty srázy a Maťa vypráví veselé historky o kocourovi, takže cestu naštěstí nevnímáme. Yigangu večeříme u sympatických Tibeťanek.

Snídáme také u nich, kluci si dávají campu. Jí se to asi tak, že se do campy (což je mouka) nalije boča (rozpuštěné jačí máslo), rukama se to rozhahňá až se to slepí, pak se z toho vytvarují kuličky, a ty se teprve dávají do pusy. Cesta je opět krajinově nádherná, ale jinak hrůza. Řidiči spolu nejspíš opět závodí, potvrzuje nám to i Američanka. Jede hlava nehlava, do zatáčky se řídí co možná nejrychleji a brzdí těsně před ní. Cestou z kopce šlape na plyn místo na brzdu. Zatáčky jsou takové vracáky, za roh není vidět, tak to vypadá, jako kdyby silnice končila a pod námi je třebas dvoukilometrová propast. Jedem podél řeky Mekong. Chvílemi v ostrých zatáčkách stoupáme do svahu, pak jedeme chvíli ve svahu a zase klesáme dolů. Když se objeví Deqen spadne nám kámen ze srdce. Konec strachu o život.

Ubytujeme se v takových zbouchaninách, žárovka je tady jako zdroj světla a drát je natažený jen tak na volno přes celou místnost. Jdeme opět na dobré místní jídlo, Číňan nalije olej do rozpálené pánve a ta vzplane. Tak to honem sundá z plynového vařiče, a když to zhasne, dá to opět na oheň a přidá maso a zeleninu. Taková karcinogenní strava tady. Ale jak dobře chutná.

[Tisk textu]