Výlet do pouště byl plný paradoxů. Dorážíme za časných ranních hodin a už při výstupu z autobusu se nás ujímá jistý Berber, že nás odveze do Merzúgy a že můžeme bydlet u něj a že támhleti Španělé tam taky jedou a že ´prej´ je to tam dobrý. Konzultujeme to s naším věrným cestovním společníkem - Lonely Planet Maroko - a ten se také netváří úplně špatně. Nasedáme tedy do džípu a dobrou půlhodinu cestujeme mezi kameny, nejdříve po dobré silnici, pak kamenité, někam, kde téměř nevidíme lidská obydlí a všude v dohledu jsou jen kameny, nebo-li poušť. Lahmada (naše útočiště) je malá usedlost, za usedlostí je studna, kolem se cosi pěstuje a vedle něco požírají velbloudi. Uvnitř usedlosti stojí Berber v modrém hábitu a tváří se hrozně důležitě (asi jako když Vinnetou čekal na příjezd Old Shatterhanda). Povídá nám, že pokud chceme strávit v poušti jenom jeden den, tak je to málo, že to chce alespoň týden. A pak se víceméně baví s těmi Španěly, kteří řekli, že tady chtějí být dva dny. Takže tak nějak bokem s ním domlouváme 2-hodinovou večerní vyjížďku na velbloudech.

   Co nás tady udivuje je, že pořád není tak hrozné vedro, jak jsme čekaly. Ptáme se Berbera, kdy začne ta výheň a on povídá, že dneska je blbý počasí a že vedro nebude (je zataženo). Jdeme tedy pešmo k nedalekým písečným dunám. Duny jsou super. Písek lepší než na pláži, hrozně příjemně se po něm chodí. A vedro opravdu není.
   Po návratu se snažíme dospat předchozí noc, ale v pokoji je děsné vedro (větší než venku). Voda ve sprše teče jenom horká.
   Berbeři tu přes den také tak polehávají a skoro nic nedělají. Po uvítací ceremonii si většina odložila ten modrý háv, takže je v civilu docela nepoznáváme a diskutujeme který je vlastně který.
   Přes den se pak přeci jen trochu více oteplilo, ale občasný větříček způsobil, že očekávané pečení se na poušti nekonalo.

   Večer vyrážíme na vyjížďku. Je docela zamračeno a vypadá to skoro jakoby mělo pršet. Mrzí mě, že asi nebude moc fotogenický západ slunce, ale to jsem ještě nevěděla co přijde později. Velbloud se trochu podivně vrtí, když jde po tvrdém, ale v písku už je chůze plynulá. Koukám, jak nás vedle míjí jiná skupinka z naší usedlosti, co hodlá v poušti i nocovat. A za nimi na obzoru takové divné žluté mraky. Napadá mě, jestli ty žluté mraky nejsou zvířený písek a než myšlenku pořádně domyslím, zvedně se vítr a písek lítá všude kolem. Schováváme se pod dekou za velbloudy, ale písek je opravdu všude, hlavně v obličeji je to nepříjemné. Motám si šátek kolem hlavy jako kuklu a to je jediná záchrana. Ptáme se Berberů, co si o tom myslí, kdy by to mohlo přejít a tak, ale nic kloudného z nich nedostaneme. Občas zahřmí, po chvíli dojde i na déšť. Těžko říci, jak dlouho jsme se takto schovávali. Nicméně, když se začalo stmívat a počasí se nijak zásadně nezměnilo (pouze déšť trochu zmírnil všude-lítající písek), navrhuji vrátit se. Od usedlosti jsme kousek a vítr zase není tak silný, aby se v něm nedalo jít. Berber tedy že jo, nasedáme na velbloudy (tedy my, Berberové šli pěšky) a za chvilku jsme v usedlosti. Tady nás už vítá "hlavní důležitý" Berber, že tu bouři musíme zapít čajem.

   Vyndaváme písek z uší, z očí to jde hůře. Nakonec to v těch očích vzdávám a písek tam cítím ještě několik dnů potom. Vlastně nevím, co se s ním pak stalo, prostě za pár dnů oko škrábat přestalo. Dáváme k večeři místní tadžín, posloucháme bubnování Berberů a na závěr někdo neodolá místní léčitelsko-masážní terapii. Kátě tato terapie způsobila celonoční intenzivní průjem.

    Na druhý den přiváží džíp opět novou zásilku turistů, co přicestovali nočním autobusem CTM z Fesu. Je mezi nimi i česká dvojka, což je příjemné setkání. My ale po počátečních úvahách o odjezdu (Kátě nebylo úplně dobře) nakonec odjíždíme do Rísání a poté do Erfúdu a poté do Tinerhiru, daleko od pouštních Berberů...