Do soutěsky Todra putujeme rovnou z pouště. Už v Erfúdu se nás chytne klučina, že ´prej´ má hotel v Todře a máme jít k němu bydlet. Tak celou cestu do Tinerhiru váháme, jestli jo nebo ne a nakonec u něj skončíme. Okolí Tinerhiru a soutěska jsou moc pěkné. Červené skály, zelené palmy a pěkné domečky. V nejužším místě mají skály soutěsky až 300m. Místní ženy mají zajímavý zvyk - nosí přes sebe přehozenou záclonu. Tedy ona to asi není záclona, jenom látka, která tak vypadá. Ale pro nás byly prostě zabalené do záclony.:-)

   Cesta do soutěsky od našeho ubytování vede přes palmerie (palmový háj). Nabídky průvodců odmítáme. To bychom ovšem nebyly my, abychom se v té palmerii nezamotaly. Rada od domorodců, kudy k soutěsce stojí zase nějaké dirhamy. Zvládáme naštěstí vybloudit i bez placení. V palmeriích pěstují Maročani vedle dalších plodin hlavně kukuřici. A je tu příjemný chládek.

   Soutěska je pěkná, vstup si žádá brození zakalenou vodou, protože místo mostu tady stojí bagr. Za soutěskou pokračujeme kousek po silnici, je trochu vedro. Tak se po nějaké době vracíme zpět. Cestou přes jednu vesničku se pokouším nenápadně vyfotit ženskou se záclonou, ale ona si toho všimla a začala mávat záclonou, že ji nemám fotit. Tak smůla.

   Na druhý den cestujeme s Francouzi z hotelu do městečka Skúra. Tady jsou některé zachovalé kasbahy. Francouz umí arabsky, což je výhodné i pro nás hlavně při nastupování do autobusu a handrkování se o ceně za zavazadlo. Ve Skúře víceméně nic není. Kasbah je asi 2,5km za městem. Kolem by měly být opět pěkné palmerie, ale jsou to takové polosuché palmerie (na rozdíl od Todry). Do jednoho kasbahu jsme se dostali, strážce nás velmi ochotně a zajímavě provedl. Kousek od tohoto kasbahu (Amerdihl) je kasbah zrestaurovaný Španěly a sloužící jako luxusní hotel.

   Maroko-francouz zařizuje taxi do Varzázatu, kde přespíme a na druhý den se již bez Francouzů přesouváme do Marrákeše. Trochu zajímavá historka, co nás potkala, byl posun času. V Maroku se posunul čas o hodinu dopředu, aby se večer brzy setmělo a dříve skončil Ramadán. V den posunu ale nikdo o nějakém posunu nevěděl (i když to večer předtím všichni tvrdili). Až na autobusovém nádraží, když jsme se paní v recepci ptaly, jak je to s tím časem a ona se významně zahleděla na hodiny, kde byl starý čas, tak si vzpomněla, že se vlastně dneska čas posouvá a autobus pojede až o hodinu později. "Kdo pospíchá, je napůl mrtví!", praví jedno marocké přísloví. A tady čas opravdu nikdo neřeší. Kromě jedné výjimky, tedy. V sedm hodin večerního Ramadánu, všichni vědí kolik je hodin:-). To se mohou totiž konečně po celém dni najíst a napít.