Výstup na nejvyšší horu Maroka - Jebel Toubkal (4176m) není nijak náročný. Sázely jsme na to už před cestou v Praze, tak jsme si vzaly opravdu jen nejnutnější vybavení (šusťákovku, polobotky a nějakou tu mikinu). Pršet snad nebude a zima taky snad nebude. A co se nestalo. Výstup z Imlilu k chatě byl bez problému, to nás sluníčko ještě pěkně hřálo. Zpočátku jsme trochu bloudily, ale cestu jsme nakonec našly. Mini-vesnička Sidi Šamharúš je údajně v půlce cesty, ale to mi ani nepřišlo (je před půlkou). Koukáme za vesnicí, kde už už uvidíme chatu, ale ještě dlouho není nic vidět. Šťastně se ubytováváme v chatě a vaříme na benzínovém vařiči (poprvé během naší cesty). Tato těstovinová strava se později ukázala jako téměř léčebná na naše průjmy.

   Druhý den vycházíme asi v sedm. Po hodině stoupání se strhne průtrž a dešťové kapky se záhy změní v kroupy. Za chvilku je všude bílo. Schováváme se pod kamenem. Káťa něco povídá, že v bouřce nikam nejde. Snad to brzy přejde. Výstup není náročný, ale zamračené počasí a hrozící bouřky nás trochu znervózňují. Na vrcholu se dlouho nezdržíme. Také sotva tam dojdeme, tak mohutně zahřmí, takže rychle šupajdíme dolů. U chaty vaříme rychlý oběd a sestup dolů do Imlilu. Večer si připadáme už docela uťapaný. Nadmořská výška nás naštěstí moc nepotrápila (tedy mě vůbec a Katku možná decentně). Přespáváme v Imlilu a na druhý den bereme taxi do Marrakéše.